JAK FUNGUJE INVESTIČNÍ ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ

Z tabulek úmrtnosti Českého statistického úřadu vyplývá nikoli překvapivý fakt, že mladí lidé umírají v průměru zásadně méně, než lidé staří. Tento závěr má pro účely výpočtu výše měsíčně hrazeného pojistného výrazný dopad na hodnotu pojistného rizika poměřovanou věkem pojistníka. V hodnotě rizika je kalkulováno s pravděpodobným procentem pojištěných, kteří v tom kterém věku statisticky zemřou, z čehož pojišťovna vyvodí, jaké náklady bude rozpočítávat na všechny pojištěné téhož věku mít. Náklady je rozuměn počet výplat pojistných částek (počet zemřelých) v určitém věku.
Klasické životní pojištění je koncipováno jako průměr hodnot pojistného rizika pojištěnce od začátku pojištění až do doby předpokládaného ukončení pojištění, a tento průměr pojištěnec po celou dobu platí v měsíčním pojistném.

KONSTRUKCE PRODUKTU

Zdroj: http://cukrovi-dorty.cz/dort-kniha,14.html

U investičního životního pojištění (dále IŽP) je využíváno onoho nemalého rozdílu mezi hodnotou pojistného rizika mladého a starého (výraz zde není užit v pejorativním smyslu) člověka. Měsíční pojistné se skládá ze dvou částí - části pojistné a části investiční. Pojištěnec zde rovněž platí po celou dobu stejnou výši měsíčního pojistného, avšak v průběhu života se mění výše složky rizikové a investiční tak, že v mládí jde větší část měsíčně hrazeného pojistného na investiční část, ve staří naopak. Investiční část pojistného je pojišťovnou investována prostřednictvím fondů, kde je v ideálním případě postupně zhodnocována. Díky principu složeného úročení (ve zkratce "čím déle to tam mám, tím více mi to vydělá") se investiční pojistník může za splnění podmínek stanovených zákonem, tedy že se dožije věku 60 let a smlouva na IŽP bude trvat minimálně 60 měsíců, radovat z výplaty takto naspořených peněžních prostředků. Tedy v teoretické rovině - je třeba zohlednit vliv inflace, čili znehodnocování kupní sily měny.

IŽP VS PŘÍMÉ INVESTICE
I přes výše popsané možnosti zhodnocení je IŽP, jak konečně z jeho názvu vyplývá, především pojištěním, nikoli spořícím produktem[1]. Možnost investování je v různých produktech IŽP v závislosti na poskytující pojišťovně různě nevýhodná, rozhodně však nevýhodnější, než když člověk investuje sám do fondů nebo jinak (na akciovém trhu, investicí do nemovitostí, poskytnutím volných finančních prostředků na půjčku atd.).
Pro osoby, které mají plně neovládají management svých osobních financí, tedy nejsou z nich schopny tvořit úspory, představuje IŽP relativně dobrý způsob jejich tvorby. V případě neúhrady měsíčního pojistného produkt poměrně záhy zaniká, což takové osoby motivuje k pravidelným úhradám.

Zdroj: http://finance.idnes.cz/nasetrene-penize-na-penzi-putuji-prevazne-do-bydleni-p0n-/bank.aspx?c=A110823_142940_spor_bab

ODMĚNA ZPROSTŘEDKOVATELE
IŽP je oblíbeným produktem finančních poradců, neboť odměny z něj plynoucí jsou typicky nastaveny tak, že první dva roky trvání pojištění jdou na provizi zprostředkovatele. Provize, alespoň v době psaní tohoto příspěvku, je pojišťovnou vyplácena při uzavření smlouvy. V současnosti by měla Poslanecká sněmovna ČR přijmout zákon, který výplatu provize rozkládá do pěti let. Tento legislativní zákrok má zabránit přepojišťování. Tedy situaci, kdy zprostředkovatel po uplynutí dvouleté lhůty přesvědčí spotřebitele, aby uzavřel novou smlouvu o IŽP. Pojišťovna pak vyplatí zprostředkovateli další provizi, bitý je na tom spotřebitel, protože při tomto postup nejenže nic nenaspoří, ale navíc přichází o lhůty, během nichž nemá v případě pojistné události nárok na výplatu pojištění invalidity[2] - tedy v případě, že poradce tento typ pojištění vůbec sjednal. A bita je na tom i pojišťovna, neboť peníze do té doby spotřebitelem uhrazené dala na zprostředkovatelskou provizi.

JAK JE TO S ODKUPNÝM 
Kromě výplaty po dosažení příslušného věku má pojištěnec možnost smlouvu předčasně ukončit a naspořené prostředky si vybrat - tedy teoreticky. Prakticky v prvních dvou letech nejsou žádné prostředky na investice kumulovány, vložené pojistné jde na úhradu provize zprostředkovatele, viz výše. Ani po uplynutí této doby nemá pojištěnec přistoupivší ke zrušení smlouvy nárok na výplatu plné naspořené části pojistného, nýbrž tyto prostředky jsou pojišťovnou kráceny koeficienty, které byť uvedeny v pojistných smlouvách, bývají přehlíženy. Na tuto skutečnost zprostředkovatelé své klienty při uzavírání smlouvy zpravidla neupozorňují.

JAK A KDE SE POJIŠŤOVAT?
IŽP je produktem, jehož nastavení je nezbytné promyslet - konzultovat s odborným finančním poradcem[3]. Skladba pojistných rizik je plně závislá na situaci, v níž se člověk aktuálně nachází. Mladý člověk, živitel rodiny a čerstvý držitel hypotečního úvěru, by se pojistit měl na invaliditu a na smrt. Naproti tomu pro člověka bez rodiny je sjednání vysoké pojistné částky pro případ smrti nákladnou zbytečností.

http://slevobot.blog.cz/1206/let-balonem

Neméně důležitým faktorem pro sjednání životního pojištění je instituce pojišťovny, respektive rozsah výluk, které jsou uvedeny ve všeobecných podmínkách smlouvy o IŽP. Faktorem pro sjednání IŽP by tedy nemělo být, že pojišťovna odmění při velkém množství uzavřených smluv finančního poradce např. letem v balónu, ale informace o ochotě pojišťovny plnit pojistnou částku v případě pojistné události.


[1] Jakkoli to mnozí finanční poradci tvrdí, viz odstavec ODMĚNA ZPROSTŘEDKOVATELE.
[2] A pojištění invalidity je to nejdůležitější, co lze pojistit.
[3] Hodná paní, která sedí na přepážce v pojišťovně, odborným poradcem není už z toho důvodu, že nemá možnost nabídnout srovnatelný produkt od jiného poskytovatele .

VLASTNICTVÍ VĚCÍ

CO JE TO VLASTNICTVÍ 
Jak jsme již zmiňovali v příspěvku PRÁVNÍ STÁT A SPOLEČNOST, právní regulace (tedy právní řád, v němž hraje OZ [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] zásadní roli v oblasti práva soukromého) upravuje chování lidských subjektů vůči sobě navzájem. V § 1011 OZ je stanoveno, že vše, co někomu (individualizovanému lidskému subjektu) patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím. Informace zde obsažená je právní normou, jejíž obsahová hodnota je oznamovací (viz STAVBA PRÁVNÍ NORMY). Určuje tedy sekundární (nepřímý) předmět právních vztahů, jinými slovy vymezuje objekty (neživé věci), s nimiž jsou spojena určitá práva a povinnosti lidských subjektů. Tato práva a povinnosti, tedy dovolené způsoby chování, jsou primárním předmětem právních vztahů, konkrétně ve vztahu k vlastnictví je primárním předmětem obsah pojmu vlastnické právo. Předtím, než se budeme věnovat jeho specifikaci, považujeme za nutné osvětlit význam právního pojmu věc.

POJEM VĚC
Pojem věc je v § 489 OZ specifikován jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. OZ oproti dřívějšímu ObčZ přinesl při vymezování věcí několik novinek. Předně v § 494 je jasně řečeno, že živé zvíře není věcí, nýbrž že je to smysly nadaný tvor a ustanovení o věcech se na něj použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém jejich užití neodporuje tomu, že zvíře je živé, což zmenšuje prostor pro zastánce nadměrného právního formalismu[1]. Kromě zvířat nejsou věcmi lidské tělo a jeho části, třebaže byly od těla odděleny. § 495 potom stanoví, že souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Potom tedy majetek je pojem širší, než vlastnictví, protože kromě věcí hmotných a nehmotných zahrnuje i zvířata a třeba i jeden článek prstu sv. Martina, byť talismany tohoto typu bývaly mnohem populárnější v dobách bujného rozmachu křesťanství.[2]

KRITÉRIA DĚLENÍ VĚCÍ
Věci rozdělujeme dle několika kritérií. První kritérium spočívá v materiální podstatě věci. Dle tohoto kritéria rozeznáváme věci hmotné, kterými je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu; jsou jimi stejně tak párátko na zuby jako stavební jeřáb, rozdíl je pouze ve velikosti a hodnotě; a věci nehmotné, těmi jsou práva, jejichž povaha to připouští (ochranná známka, patent, pohledávka, nejtypičtější jsou práva autorská) a jiné věci bez hmotné podstaty. Samostatnou kategorii tvoří ovladatelné přírodní síly, pod nimiž si lze představit elektřinu a na něž se přiměřeně, pakliže se s nimi obchoduje, použijí ustanovení o věcech hmotných.
Další kritérium členění věcí odpovídá na otázku "lze to přesouvat?", resp. je možno přemisťovat věc z místa na jiné místo? Podle tohoto jsou rozeznávány věci movité a nemovité. Nemovitými věcmi jsou dle § 498 pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim (například "právo cesty" přes sousedův pozemek, není-li se k vlastnímu pozemku možno dostat jinak), a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stavby, které jsou na povrchu nebo pod povrchem pozemku zřízeny, jsou nově dle § 506 jeho součástí, s výjimkou staveb dočasných. Toto je další podstatná změna oproti ObčZ, dle něhož mohly být vlastníkem pozemku a stavby na něm zřízené dvě rozdílné osoby. Tento stav je možný i dnes, avšak pouze u staveb, které vznikly[3] před účinností OZ, tj. před 1. 1. 2014. Zákonodárce nicméně v přechodných ustanovení OZ, konkrétně v § 3054 a následující vytvořil podmínky pro postupné odstranění této nesouladnosti vlastnictví v průběhu následujících let. Nemovité věci jsou oproti většině věcí movitých (vlastník automobilu je rovněž zapisován do veřejného seznamu, byť automobil přímo k přemisťování slouží) zapisovány do veřejných seznamů, tedy do evidence (katastru nemovitostí) vedené místně příslušným katastrálním úřadem. S tím souvisí dvě podstatné věci - jednak smlouvy, jimiž se převádí vlastnické právo k nemovitým věcem, musí mít vždy písemnou podobu, podpisy smluvních stran musí být na stejné listině a musí být úředně ověřeny. Jednak účinky nabytí vlastnictví nemovité věci nastávají až poté, co je vlastnické právo nabyvatele zapsáno do katastru, a to zpětně ke dni dojití návrhu na vklad vlastnického práva příslušnému katastrálnímu úřadu. Tímto však zabíháme do věcných práv a odchylujeme se od rozdělení věcí.

Dalším kritériem je zastupitelnost věci. Zastupitelnou věcí je movitá věc, která může být nahrazena stejnou věcí téhož druhu. Nejtypičtějším příkladem zastupitelné věci jsou peníze - z hlediska aktuální kupní sily není podstatné, zda v peněžence máme 1 kus bankovky v hodnotě 1 000 Kč nebo 20 kusů mincí v hodnotě 50 Kč, rozdíl spočívá pouze v zátěži a opotřebení naší peněženky. Dalšími příklady zastupitelných věcí jsou obilí či uhlí, zde přistupuje podmínka, že věc nová musí mít stejnou jakost a minimálně stejné množství jako věc původní. Půjčování zastupitelných věcí probíhá na základě smlouvy o zápůjčce, která je upravena v § 2390 a násl. OZ a zapůjčitel si za zapůjčení zastupitelné věci může říci o vrácení většího množství, než které vydlužiteli zapůjčil, ovšem vždy věci téhož druhu. Nemovité věci jsou vždy nezastupitelné, stejně jako třeba originály uměleckých děl. I tyto věci lze půjčovat, a to na základě dvou smluvních typů. Kritériem výběru typu smlouvy je v případě nezastupitelných věcí, zda bude vlastník za vypůjčení požadovat odměnu. Smlouva o výpůjčce bude uzavřena tam, kde vypůjčení proběhne bezplatně. Typickým příkladem je vypůjčení si sekačky na trávu od souseda.[4] Bude-li vlastník požadovat za nezastupitelné půjčení věci odměnu, potom se jedná o nájemní smlouvu.
Jiným kritériem je dělení věcí jejich spotřebitelnost. Zuživatelné jsou ty věci, které se užíváním spotřebovávají - potraviny, benzín, elektrická energie. Nezuživatelné věci se používáním sice mohou opotřebovávat (auto, sedací souprava), ale nespotřebovávají se a smlouvu o výpůjčce či nájmu je možno uzavřít pouze na věci tohoto typu, neboť oba smluvní typy předpokládají, že po skončení smlouvy bude navrácena tatáž věci.
Další dělící kritérium spočívá v možnosti věc rozdělit. Věcmi dělitelnými jsou především peníze, kromě toho též pozemky bez budov. Nedělitelnými věcmi jsou např. psací stůl, stavební jeřáb a nakonec i to párátko. Toto kritérium se uplatňuje v otázkách spoluvlastnictví a při dědění. S tímto způsobem dělení věcí úzce souvisí institut věci hromadné, který byl vytvořen pro ulehčení právního styku. Existují tři podtypy věcí hromadných. Jednak věcí hromadnou je neurčité kvantum předmětů téhož druhu, skládající se z mnoha kusů, které mají užitnou hodnotu teprve když jsou ve větším množství (pytel obilí, litr benzínu); dalším typem věci hromadné jsou výrobky, typicky potraviny nebo oblečení, které jsou baleny po více kusech a samostatně se neprodávají[5] (ponožky, jídelní servis atd.); konečně třetím typem je soubor majetku patřící jedné osobě. Na rozdíl od věcí dělitelných tedy jednotlivé součásti věci hromadné mohou být každá sama o sobě předmětem právního styku.
Tímto jsou z pohledu většiny spotřebitelů užitelná kritéria dělení věcí vyčerpána.

SOUČÁST VS PŘÍSLUŠENSTVÍ 
Součástí věci je řečí zákona vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž by tím věc ztratila hodnotu. Součást věci totiž není samostatnou věcí v právním smyslu, a to i přes to, že před jejím spojením s věcí hlavní samostatnou věcí byla. Typickým příkladem součásti je motor v automobilu. Bez motoru automobil nelze používat k jeho obvyklému účelu, kterým je přeprava z místa na místo. Samotný motor automobilu lze coby náhradní díl rovněž koupit jako samostatnou věc. Nicméně před jeho namontováním do automobilu sám o sobě obvyklou užitnou hodnotu nemá. Platí, že součást (která byla s věcí již spojena) sdílí osud věci a před spojením s věcí hlavní může a nemusí být součást samostatnou věcí v právním smyslu. Dalšími příklady součástí věcí jsou vzrostlý strom vyrůstající z pozemku, hard disk v notebooku atd.

Příslušenství věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s věcí hlavní užívány. Na rozdíl od součásti věci, která musí být s věcí spojena fyzicky, příslušenství je s věcí hlavní spojeno pouze z důvodu vůle vlastníka obou věcí. Tyto věci mohou být samostatným nepřímým předmětem právních vztahů, a to od okamžiku rozhodnutí jejich majitele. Jinak sledují osud věci hlavní. Příslušenstvím pozemku může být movitý obytný přívěs, tzv. mobilheim, v automobilu to může být mapa města, která je trvale uložena v přihrádce palubní desky.

V příštím článku se budeme věnovat zmiňovaným právům a povinnostem, které tvoří obsah pojmu vlastnické právo.


[1] Pro lepší představu o významu pojmu právní formalismus uvádíme článek, dle něhož soudní senát Krajského soudu v Praze v odůvodnění svého rozsudku (rozsudek se týkal úvěrové smlouvy poskytnuté nebankovní organizací, v níž byla chybně stanovena výše RPSN, nicméně žalující stranou byla právě úvěrující společnost) uvedl, že není významné, zda je v úvěrové smlouvě výše RPSN stanovena správně, ale zda vůbec ve smlouvě uvedena je. Toto je v hrubém rozporu se smyslem zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účelem je ochrana spotřebitele před nekalými praktikami poskytovatelů úvěrů, k nimž chybné uvádění výše RPSN patří.

[2] Doplňme, že v druhé větě § 495 je vysvětlen pojem "jmění" osoby, jež je tvořeno souhrnem jejího majetku a jejích dluhů. V dnešní době je tedy jmění mnohem podstatnějším pojmem, než majetek.
[3] Pro to, aby z pohledu práva v době před účinností OZ vznikla stavba, bylo rozhodné, zda byla dovedena do stádia, kdy byla patrná dispozice jejího prvního nadzemního podlaží a v regulačním nebo územním plánu byl pozemek určen k zastavění stavbou tohoto typu [viz FIALA, Josef, KINDL, Milan a kol.Občanské právo hmotné, str. 239].
[4] Smlouva může být uzavřena i ústně. Tedy pokud si student VŠ vypůjčí od spolustudenta tužku, uzavřel smlouvu o výpůjčce a je zavázán tužku vrátit poté, co ji nebude již potřebovat.
[5] Samozřejmě citróny je možno koupit i samostatně, avšak je-li v prodeji balený výrobek "1 kg citrónů v síťovém sáčku", je právě věcí hromadnou.

PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUSEDSKÉHO SOUŽITÍ A MOŽNOSTI OBRANY

Sousedské vztahy, jimiž pro účely tohoto příspěvku rozumíme nutně vznikající více či méně intenzívní interakce mezi nejméně dvěma vlastníky dvou nemovitostí, které spolu povětšinou mají společnou hranici[1] (případně předěl), začaly vznikat dle našeho odhadu již v mladší době kamenné (ve střední Evropě toto období začalo v 6. tisíciletí př. n. l). Tehdy se začínal rozvíjet zemědělský způsob života, který s sebou oproti životnímu stylu "lovec-sběrač" přinesl možnost-nutnost zřizování pevných, trvalých staveb.

Rekonstrukce stavby obydlí
v mladší době kamenné;
zdroj: http://www.muzeumzatec.cz/neolit.html

K tomu, aby byl příklad prvotních sousedských vztahů našich předků úplný, je třeba pod pojmem "soused" rozumět členy téhož kmene, tlupy nebo rodiny (dále jen tlupa), nacházející se v situaci, kdy se minimálně dva členové rozhodli prohlásit dva k sobě vzájemně blízké prostory za výlučně své. Z tlupové, možná i genetické spřízněnosti lze usuzovat, že kvalita tehdejších sousedských vztahů byla podstatně vyšší, než jak ji známe dnes. Členové tlupy mezi sebou měli celoživotní vztah, z čehož vyplývá snaha se domluvit a ochota vyjít si vzájemně vstříc. V případě selhání dohovoru vysoce pravděpodobně fungovala v tlupě osoba rozhodce (např. stařešina), která spor vyřešila.
V současnosti, zejména pak ve městech v převážné většině případů platí, že svého souseda (před jeho přistěhováním) neznáme a v nemalém procentu případů bychom ho velmi rádi neznali i poté, co se přistěhoval. Ne vždy je to však možné. Samozřejmě každý jedinec má právo činit to, co jej činí šťastným, tím spíše provozovat tuto činnost na místě, které mu z titulu vlastnického práva nebo titulu práva z vlastnického práva odvozeného (nájemní smlouva) náleží. Avšak osobní svoboda jednoho jedince končí v demokratickém právním státě (alespoň se má za to) tam, kde začíná osobní svoboda jiného jedince. V praktické rovině to znamená, že pokud bude Josef vášnivým posluchačem heavy metal hudby a k dosažení plného zážitku bude potřebovat, aby hlasitost hudby značně přesahovala hranice jeho obydlí, bytová jednotka v panelovém domě nebude pro Josefa vhodným obydlím.

Bude-li Josef i přes poměrně zjevnou nepřiměřenost v bytové jednotce hudbu vychutnávat, dříve či později jednomu ze sousedů, do jehož vlastnického práva Josef zasahuje imisí hlukem, dojde trpělivost. Nejprve Josefa vyzve, aby se zdržel svých hudebních projekcí[2]. Pokud Josef bude i nadále narušovat vlastnická práva sousedů, v závislosti na okolnostech existují tři cesty, jak získat podporu autority a domoci se ochrany proti zásahům do vlastnického práva. Základním předpokladem pro domáhání se čehokoli je vždy opora v platné legislativě.

AKTUÁLNÍ ÚPRAVA 
Regulaci vztahů vyplývajících z vlastnictví sousedících nemovitých věcí poskytuje základní soukromoprávní kodex, zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (OZ). Termín "sousedské vztahy" OZ přímo nevymezuje. Pojem soused zde již obsažen je, a to zejména v základních ustanoveních práva vlastnického, tj. § 1011 - 1029. Pro oblast sousedských vztahů je zvláště podstatné ustanovení § 1013, kterým se vlastníku přikazuje, aby se zdržel (tedy zakazuje) činností, jejichž následkem by imise (zejména kouř, prach, hluk, otřesy, zvířata) vnikaly nad míru přiměřenou místním poměrům na pozemek jiného vlastníka a podstatně omezovaly jeho obvyklé užívání. Tato úprava se vztahuje na samostatně stojící nemovitosti, ať už jimi jsou pozemky se stavbami nebo bez nich [3].

Zvláštnostem vyplývajícím z vlastnictví bytové jednotky se věnují ustanovení § 1158 a následující, kterými je vymezen pojem bytového spoluvlastnictví.  Předpokladem vzniku bytového spoluvlastnictví je existence minimálně dvou vlastnických práv k nejméně dvěma bytovým jednotkám, které společně tvoří součást nemovité věci, tedy domu. Pro přístup do bytové jednotky je třeba použít určitý společný prostor, typicky chodbu, která musí být vlastníky bytových jednotek spoluvlastněna. Práva a povinnosti vlastníků bytových jednotek (a zároveň spoluvlastníků společných prostor), která jsou významná pro sousedské vztahy, potom upravuje § 1175. Z jeho dikce plyne, že vlastník bytové jednotky může svobodně spravovat, výlučně (typický znak obsahu vlastnického práva) užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt a (pouze) užívat společné části (spoluvlastnictví). A nesmí ztížit jinému vlastníku výkon stejných práv ani změnit, poškodit nebo ohrozit společné části. 

A CO TEN POZEMEK? 
Jak jsme uvedli výše, OZ při vymezování nežádoucích sousedských akcí hovoří o zákazu imisí ve vztahu k pozemku. Z toho by se mohlo zdát, že pokud jde o vnikání těchto imisí do domu nebo bytové jednotky, zákon takové rušení výslovně nezakazuje a dle zásady legální licence[4] jsou imise povoleny. Není tomu tak. K tomu, aby zákaz imisí na pozemku byl vztažen i na dům či byt, se uplatňuje standardní metoda logického výkladu, resp. argument důkazu síly "od menšího k většímu"[5]. Je logické, že pokud je zákonem zakázáno vypouštět kouř na sousedův pozemek (který leží na čerstvém vzduchu a soused se na něm zdržuje jen příležitostně), tím spíše je zakázáno, aby vlastník vypouštěl kouř do domu, resp. v blízkosti domu svého souseda.  

MOŽNOSTI OBRANY

Možnosti obrany se liší v závislosti na typu nemovitosti, typu zásahu do vlastnického práva, pravděpodobnosti, že se tento zásah bude opakovat, a na denní době, kdy zásah do vlastnického práva proběhl.

V případě bytových jednotek, u nichž je pravděpodobnost narušení nejvyšší, je prvním krokem k zajištění nápravy nahlásit porušení vlastnického práva orgánu reprezentujícímu společenství vlastníků bytových jednotek. Ten v závislosti na tom, co je uvedeno ve stanovách společenství, ideálně vyzve "narušitele", aby se jednání způsobujícího zásah do vlastnických práv jiných vlastníků zdržel. Pokud stanovy neobsahují příslušná omezení, zřejmě vyzvání ze strany tohoto orgánu neproběhne, ale poškozený získá alespoň důkaz pro soudní projednávání. Typickými zásahy do vlastnického práva v domě s bytovými jednotkami jsou: soustavné štěkání osamoceného psa, kouření na chodbách a balkónech, nadměrně hlasité přehrávání audio a audiovizuálních záznamů. V případě jiných nemovitostí samozřejmě tento způsob řešení není možný.

 Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brno,_panel%C3%A1k_(Kom%C3%A1rov).JPG

Druhou možnost obrany přináší zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to ve dvou ustanoveních. Prvním je § 47, odst. 1, písm. b) , pod nímž je skryto tzv. rušení nočního klidu. Noční klid dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví trvá mezi 22. a 6. hodinou s tím, že obce mohou obecně závaznou vyhláškou upravit na svém území jeho konkrétní podobu, tedy vymezit, jaké činnosti jsou v době trvání nočního klidu zapovězeny. Osobám, které se rušení nočního klidu dopustí, může být uložena zástupcem státní moci (zde i obecní policie) pokuta do výše 5 000,- Kč, rovněž lze věc řešit pouhou domluvou. 

Druhé, pro účel narušení sousedských vztahů použitelné ustanovení je v § 49, odst. 1, písm. c) podle něhož je přestupkem úmyslné narušení občanského soužití schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. V takovém případě se lze obrátit na správní oddělení místně příslušného obecního úřadu, které s "narušitelem" zahájí správní řízení. Avšak pozor, je zde nutné prokázat, že narušitel škodil úmyslně. Typickým příkladem by bylo, kdyby narušitel každé ráno dráždil svého psa, aby štěkal a zároveň by narušitel věděl, že jeho soused v dobu, kdy psa dráždí, ještě spí. Proti využití tohoto způsobu obrany hovoří hned tři argumenty. Především prokázání úmyslu narušitele bude značně obtížné; dále pokuta, která za tento druh přestupku hrozí, je maximálně 3 000,- Kč; a konečně v tomtéž paragrafu, pod týmž písmenem je uvedeno, že přestupku se dopustí i ten, kdo jiného nepravdivě obviní ze spáchání přestupku. Je tedy možné, že pokud se poškozenému nepodaří prokázat úmysl narušitele, bude navíc potrestán peněžitým postihem. Nutno ještě doplnit, že správní řízení, pod nějž řízení o přestupcích spadá, patří do práva veřejného a jde o tzv. jednorázovou akci. Byť by správním úřadem byla narušiteli udělena pokuta, poškozenému správní řízení žádný dále vymahatelný titul nepřináší. 

Nejúčinnějším způsobem obrany je podání žaloby k soudu. Žalobou by se poškozený měl domáhat toho, aby se narušitel zdržel zásahů do jeho vlastnického práva. Jde tedy o žalobu zdržovací, na nepeněžité plnění. Dle Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, činí výše poplatku za zahájení tohoto řízení 2 000,- Kč. Tuto částku v případě, že bude žalobce (poškozený) ve své žalobě úspěšný, bude v konečném důsledku hradit narušitel, stejně jako přiměřené náklady na právní zastoupení. Nadto v případě bytové jednotky dle § 1184 může poškozený vlastník za okolnosti, že byl vydán rozsudek, podle kterého se má narušitel zdržet svých činností a narušitel se jich nezdrží, a že tato činnost podstatně omezuje nebo znemožňuje práva ostatních vlastníků jednotek, podat návrh, aby soud nařídil prodej jednotky narušitele. 

DOVĚTEK K ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ

Sousedské vztahy, pokud mezi sousedy panuje neshoda, bývají značně emocionální záležitostí. Ve vlastním obydlí člověk relaxuje, načerpává nové síly a věnuje se vlastním zájmům, aniž by ho v tom měl kdokoli jiný právo rušit. Pokud tomu tak není, je dle našeho názoru osobní odpovědností každého jedince, aby narušiteli dal asertivně na vědomí, že jeho činnost překračuje zákonné meze. Spoléhat se v těchto případech na morální vědomí "narušitele" není vhodnou cestou. Morální cítění je jednak otázkou výchovy, jednak se vyvíjí s věkem, tedy přibývajícími zkušenostmi. To, že někdo považuje za morální, aby kuřáci neodhazovali nedopalky cigaret na ulici, neznamená, že to tak uvidí (a vidí) ostatní (zvláště kuřáci). Problém morálky spočívá především v tom, že neexistuje nárok, jak její dodržování vynutit. Právo, resp. ustanovení OZ obsahuje alespoň základní minimum morálky, tedy pravidla, jak se k sobě lidé mají chovat. A jejich dodržování je vynutitelné státní mocí. A stále platí zásada Vigilantibus iura scripta sunt (Bdělým náležejí práva) - v aplikaci na sousedské vztahy znamená, že pokud někdo zasahuje do vlastnického práva druhých osob a neslyší na domluvu, je odpovědností poškozených, aby podali zdržovací žalobu k soudu - razantně tím zvýší pravděpodobnost, že k porušování již nebude docházet.

V následujícím článku se budeme věnovat obsahu pojmu vlastnické právo. Máte-li k problematice sousedských vztahů dotaz, napište jej do diskuze.


[1] Podmínka bezprostředního sousedství nemovitostí nemusí být vždy splněna. Situace, kdy jeden vlastník rodinného domu v řadové zástavbě bude na svém pozemku pravidelně pálit staré pneumatiky bude téměř jistě značnou měrou narušovat vlastnické právo i jiných, než bezprostředně sousedících vlastníků řadových domků.
[2] Z našich zkušeností vyplývá, že soused, který se odhodlá vyzvat "narušitele" svého vlastnického práva, aby se imisí zdržel, tak učiní povětšinou až v době, kdy narušení přesáhne jeho subjektivní meze psychické únosnosti. A formulace této výzvy patrně nebude prosta emocí, což nepochybně v Josefovi, na kterého křičí neznámý člověk a ještě po něm chce, aby se vzdal své vášně, rovněž vzbudí emoce.
[3] Od 1.1.2014 nově platí, že stavba je součástí pozemku, tvoří s ním jedinou nemovitou věc a následuje tak jeho osud. V dobách účinnosti ObčZ (zák. č. 40/1964 Sb.) mohli být vlastník pozemku a vlastník stavby na pozemku rozdílnými subjekty. Situace oddělenosti vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené přetrvává v některých případech i dnes, existovala-li tato situace k 1.1.2014 (den, kdy nabyl účinnosti OZ). OZ se těmito situacemi, které jsou de facto v rozporu s platným právem, zabývá v Oddíle pátém závěrečných a přechodných ustanovení, konkrétně v § 3055 a 3056. V nich stanoví, že vlastníci oddělených nemovitostí mají vůči sobě navzájem předkupní právo.
[4] Čl. 2, odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
[5] Pojednání o metodách používaných pro výklad právních textů bude obsahem jednoho z příštích příspěvků. Nyní jen shrňme, že používání interpretačních metod je vhodné přinejmenším ze dvou důvodů. Prvním je, že zákony jsou díky výkladovému dotváření práva podstatně méně obsáhlé. Druhý důvod shledáváme v tom, že pokud by měly být vyjmenovány všechny situace, na které se určité ustanovení právní normy vztahuje, je poměrně zřejmé, že určité situace by byly opomenuty a míra právní nejistoty by byla vyšší, než je dnes.

ŽIVNOSTNÍKOVA WEBOVÁ PREZENTACE

O faktu, že byl přijat Nový občanský zákoník (NOZ), který je účinný od 1. ledna 2014 a který je zásadně obsáhlejší, než zákoník předešlý (SOZ), jsme se na tomto blogu již zmiňovali nejednou. Mezi ustanovení NOZ bylo zahrnuto mnoho předpisů, které v době platnosti SOZ tvořily samostatné zákony[1], dokonce i jeden zákoník - a to zákon číslo 513/1992 Sb. Obchodní zákoník (ObchZ). To je nakonec i důvodem obsáhlosti nového kodexu.

JAK TO SOUVISÍ S WEBEM?
V ObchZ byla v § 13a, odst. 1 zakotvena povinnost podnikatele uvádět na všech objednávkách, obchodních dopisech, fakturách, smlouvách a v rámci informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu (tj. webová prezentace) údaj o své firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle; podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku též údaj o tomto zápisu, včetně spisové značky, a podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku též údaj o zápisu do jiné evidence, v níž jsou zapsáni. NOZ tuto definici ve zkrácené verzi[2] přejal do ustanovení § 435.
Živnostník, který si zřídí webovou prezentaci, je coby podnikatel nezapsaný v obchodním rejstříku[3] povinen uvádět v této prezentaci údaj o svém zápisu. Byť to nebylo v ObchZ a není ani v NOZ uvedeno explicitně, za nesplnění této povinnosti je stanovena sankce, a to zákonem číslo 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších změn, konkrétně v § 24, který pojednává o přestupcích na úseku podnikání. V odstavci 1), písm. c) tohoto paragrafu je jmenována povinnost živnostníka (podnikatele vedeného v jiné evidenci) uvádět údaj o zápisu do živnostenského rejstříku (jiné evidence) na webových stránkách (v rámci informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu). Odstavec 2) potom hovoří o možnosti uložit za přestupek podle písm. c) pokutu do výše 50 000,- Kč a zákaz (podnikatelské) činnosti na dobu 1 roku.

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?
Z uvedeného vyplývá především toto - jste-li živnostníkem a máte-li webové stránky, na nichž není uveden váš zápis v živnostenském rejstříku[4], doplňte jej. Webové stránky však zdaleka nejsou jediným dokumentem, na nějž je třeba údaj o zápisu uvést. Připomínáme, že tato povinnost platí pro každý obchodní dokument, to jest objednávku, fakturu, obchodní dopis atd.






KDO TO HLÍDÁ?
Správu a dohled nad dodržováním povinností podnikatele zapsaného do živnostenského rejstříku vykonává živnostenský úřad. Z našeho zjišťování vyplynulo, že živnostenské úřady se o dodržování této povinnosti aktivně nezajímají. Nadto někteří představitelé z řad zaměstnanců živnostenských úřadů si této povinnosti živnostníka nejsou vědomi. Masové kontroly webových stránek živnostníků se tedy zřejmě ze strany živnostenských úřadů není třeba obávat.


CO TAM NAPSAT?

Uvedením věty tohoto znění se lze vyhnout sankci uložené za spáchání přestupku. Námitka, že tato informace nebyla dostatečně komunikována veřejnou mocí neobstojí, jelikož se opět uplatňuje zásada NEZNALOST PRÁVA NEOMLOUVÁ.

[1] Zákon o pojistné smlouvě, který byl účinný od roku 2005 do konce roku 2013. Není bez zajímavosti, že před rokem 2005 byl tento zákon součástí tehdy platného SOZ, v hlavě patnácté, části osmé. K vyjmutí problematiky pojistných smluv došlo v souvislosti se vstupem naší republiky do Evropské unie za účelem úpravy této problematiky dle práva EU.
[2] § 435, odst. 1 NOZ - Každý podnikatel musí uvádět na obchodních listinách a v rámci informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu své jméno a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku uvede na obchodní listině též údaj o tomto zápisu včetně oddílu a vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku uvede údaj o svém zápisu do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku uvede údaj o svém zápisu do jiné evidence. Byl-li podnikateli přidělen identifikující údaj, uvede i ten.
[3] Typicky bude podnikatelem zapsaným v rejstříku živnostenském, který spadá pod pojem "jiná evidence" dle ObchZ či "jiný veřejný rejstřík" dle NOZ.
[4] Při zběžném průzkumu několika webových prezentací živnostníků z různých odvětví činnosti jsme neobjevili ani jednu zmínku o zapsání živnostníka v živnostenském rejstříku.

ÚVOD DO DĚDICKÉHO PRÁVA

Dědické právo je institutem práva soukromého a jako takové je obsaženo v základním kodexu upravujícím oblast soukromoprávní, tedy občanském zákoníku. Platná úprava dědického práva je obsažena v ustanoveních § 1475 - 1720 NOZ. Jelikož se jedná o úpravu značného rozsahu, rozhodli jsme se jednotlivým způsobům realizace dědického práva věnovat několik příspěvků. Informace uvedené v tomto příspěvku jsou obecného charakteru a mají sloužit k lepšímu pochopení tohoto institutu.

DVĚ ROVINY VÝZNAMU 
Pojem dědického práva má dvě roviny. V rovině objektivní označuje ustanovení příslušné části občanského zákoníku, která upravují přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby (zůstavitele) na jejího právního nástupce (dědice). V rovině subjektivní potom označuje oprávnění dědice k tomu, aby na něj přešla práva a povinnosti na základě zůstavitelem projevené vůle anebo zákonných ustanovení. Pro realizaci dědického práva musí být naplněny minimálně dva hlavní předpoklady.

PŘEDPOKLAD I. - PRÁVO VLASTNICKÉ
Základním předpokladem pro vznik práva dědického je existence práva vlastnického. Vlastnické právo patří mezi práva věcná[1] a je obsaženo v Čl. 11 Listiny. Jde o právo absolutní povahy, což znamená, že vlastnické právo náleží jedné individuální osobě a odpovídá mu povinnost neurčitého počtu jiných osob nezasahovat do výkonu tohoto práva. Sám výkon vlastnického práva zahrnuje lidské chování vycházející z oprávnění vlastníka věc držet, užívat, brát z ní plody a disponovat s ní. Prakticky to na příkladu lednice znamená, že vlastník má lednici postavenou ve svém bytě (drží ji), chladí si v ní jídlo (užívá ji), nechává si v ní vytvářet led (bere z ní plody[2]) a pokud se mu lednice znelíbí, může ji prodat nebo vyhodit (disponuje s ní). Tato jednotlivá oprávnění tvoří primární předmět vlastnického práva. Sekundárním předmětem vlastnického práva je typicky věc[3], na níž jsou jednotlivá oprávnění vykonávána, v uvedeném příkladu je to lednice.

PŘEDPOKLAD 2. - PRÁVNÍ UDÁLOST[4]
Aby se příslušná ustanovení dědického práva stala účinnými, musí ke splněnému předpokladu prvnímu přistoupit ještě předpoklad druhý, kterým je úmrtí vlastníka, jehož jmění[5] se tak stává sekundárním předmětem dědického práva.
Pro prohlášení o smrti člověka, kterážto je právní skutečností, je stanoven formalizovaný postup. Pokud člověk v důsledku svého vysokého věku zemře v posteli, je ohledán lékařem a prohlášen za mrtvého, přičemž o tom lékař sepisuje úmrtní list. Pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt jeví jako jistá (např. havárie letadla nad Alpami) a následkem této události jeho tělo nemůže prohlédnout lékař a vystavit úmrtní list, prohlásí jej za mrtvého soud, a to i bez návrhu.

Obdrží-li manželka nezvěstného
tento pohled, přerušuje se běh
sedmileté lhůty.
.

V případech, kdy člověk náhle zmizí a je vážná pochybnost o tom, zda je ještě naživu, může osoba, která na tom má právní zájem (manželka, potomek), požádat soud o prohlášení takového člověka za mrtvého, tedy presumovat (předpokládat) jeho smrt, byť o ní neexistuje důkaz. Aby soud k takovému prohlášení přistoupil, musí uběhnout tyto zákonné lhůty:
-  5 let, byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a během této doby se neobjevila zpráva svědčící tomu, že je na živu;
- 7 let, nebyl-li člověk prohlášen za nezvěstného, avšak stal se jím tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není známo kde se zdržuje (může být případem českého bezdomovce v jiné zemi);
- 3 roky, stal-li se člověk nezvěstným jako účastník události ohrožující život většího počtu osob (účast ve válečném konfliktu).
Důsledkem prohlášení člověka za mrtvého je zánik jeho platného manželství. Presumpci smrti lze vyvrátit prostě tím, že se člověk prohlášený za mrtvého objeví, pro ten případ se k dřívějšímu prohlášení za mrtvého nepřihlíží. Manželství se však neobnovuje.

PŘEDPOKLAD 3. - DĚDIC
Dědicem je osoba, na níž přechází po zániku právní osobnosti[6] zůstavitele (původního vlastníka) uvolněná práva a povinnosti, která smrtí zůstavitele nezanikla[7]. Pokud zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti a ani dle zákonné dědické posloupnosti není nikdo, kdo by pozůstalost zdědil, stává se pozůstalost odúmrtí a přechází na stát, resp. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který na rozdíl od dědice nemůže dědictví odmítnout. Stejně jako dědic má stát právo uplatnit výhradu soupisu[8].

SOZ VS NOZ
SOZ byl přijat v roce 1964 a úprava dědického práva vycházela z předpokladů ovlivněných tehdejším totalitním režimem. V tehdy aktuální učebnici občanského práva je uvedeno: "Přebudování kapitalistické společnosti ve společnost socialistickou nelze vyřešit jednorázovým administrativním opatřením, jakým je zrušení dědického práva, ale jen socialistickou revolucí. Nelze odstranit kapitalismus se všemi jeho rozpory, není-li revolučně odstraněn jeho hospodářský kořen, soukromé vlastnictví výrobních prostředků."[9] Ač SOZ prošel během přebudovávání projevů revoluce socialistické na projevy revoluce demokratické četnými novelizacemi, na úpravě dědického práva se změny příliš nepromítly. SOZ vcelku autoritativně zůstaviteli nařizoval, co a komu může odkázat. Bylo sice možno, aby zůstavitel sepsal závěť, avšak její body odchylujících se od zákonné dikce byly neplatné, stejně jako jakékoli podmínky v ní uvedené. Zůstavitelovy dluhy sice také přecházely na dědice, ale jen do výše ceny dědictví. Celkově se úpravě dědického práva věnovaly v SOZ § 460 - 487.
V NOZ jsou úpravě dědického práva, jak již bylo konstatováno v úvodu, příslušny § 1475 - 1720, které ponechávají v podstatně větší míře na uvážení zůstavitele, jak se svým jměním naloží. Lze pořídit dědickou smlouvu, závěť (i s podmínkou), nebo, v případě funkčního rodinného zázemí, využít zákonné úpravy. Lze stanovovat odkazy... dědic se může dědictví zřeknout, odmítnout ho, vzdát se ho nebo ho zcizit[10]... a potom je zde ještě jedna věc, kterou jsme již v textu výše zmiňovali. A to, že pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, to znamená, že výše dluhů, které jsou děděny, není omezena hodnotou majetku zůstavitele. Pokud se tedy zesnulý maloměstský kadeřník zmíněný v poznámce 7 kromě bezplatné údržby účesu také smluvně zavázal v průběhu pěti let postupně splatit půjčku 5 milionů, za něž si bezprostředně po jejím vyplacení koupil automobil Jaguar, načež s ním havaroval a zemřel, jeho manželka a potomek se za předpokladu, že nezanechal další majetek, budou stěhovat. I po zpeněžení rodinného domu, kterým možná pokryjí 1/3 dluhu, budou mnoho následujících let splácet dluh.
Aby nedošlo k naplnění tohoto scénáře, museli by dědicové uplatnit výhradu soupisu majetku zůstavitele. V takovém případě budou hradit dluhy do výše ceny nabytého dědictví[11].

PROČ MY?
Přijetím NOZ došlo po 24 letech od pádu totalitního režimu k posunu zákonné úpravy z roviny "stát to zařídí za tebe" do roviny "zařiď si to sám". Věříme, že dnem nabytí účinnosti NOZ vstoupila naše společnost na cestu obrody mezilidských vztahů a utvrzení vztahů rodinných. Cesta to bude dlouhá a nemálo lidí ponese za své právní jednání[12] z důvodu neznalosti zákona podstatně tvrdší následky, než by nést museli. Nicméně platí zásada "Neznalost práva neomlouvá", stejně jako zásada "Bdělým náležejí práva".

VÝZNAM NĚKTERÝCH POJMŮ
V následujících příspěvcích se budeme věnovat jednotlivým titulům, na jejichž základě probíhá přechod vlastnického práva a také zákonem stanoveným možnostem jednání dědice poté, co nastala právní událost - smrt zůstavitele. Pro úplnost uvedeme, že dědění probíhá na základě závěti, dědické smlouvy, zákona, případně kombinace mezi nimi. Jelikož je tento příspěvek vstupním k tématu dědického práva, považujeme za vhodné osvětlit, co je obsahem pojmů užívaných v následujících příspěvcích.
Pozůstalost - je tvořena celým jměním zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u soudu (§ 1475, odst. 2 NOZ); dluhem vázaným výlučně na osobu zůstavitele je např. závazek vykonávat určitou službu, nikoli dluh vyplývající ze smlouvy o půjčce, byť je ve smlouvě jmenovitě uveden pouze zůstavitel. Ve vztahu k dědici se pozůstalost označuje jako dědictví.
Zůstavitel - vlastník jmění; označení pro osobu, která buď rozhoduje o svém jmění například tak, že pořizuje závěť, nebo která skonala a jejíž jmění přechází na dědice.
Dědický titul - označení pro to, na základě čeho se dědí (dědická smlouva, závěť a zákon).
Odkaz - projev vůle zůstavitele, kterým zřizuje odkazovníku pohledávku na vydání určité věci nebo zřízení určitého práva. Odkaz není dědickým titulem.


[1] Věcnými právy je zprostředkováno uskutečňování užitné hodnoty majetku.
[2] Všechna vyjmenovaná oprávnění vyplývající z vlastnického práva nejsou použitelná na všechny objekty, které jsou předmětem vlastnického práva. Příklad s tvorbou ledu není zcela výstižný a v textu jej užíváme zejména z důvodu zjednodušení. Oprávnění brát plody se lépe projevuje ve vztahu k penězům (formou úroků u půjček a úvěrů), chovným zvířatům nebo plodivým stromům.
[3] Dle § 489 NOZ je věcí v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Kromě věcí mohou být předmětem vlastnického práva také oddělené části lidského těla (typicky ustřižené vlasy) a zvířata, věcmi však nejsou.
[4] Právní událost je na lidské vůli nezávislá právní skutečnost, s níž zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik určitých práv a(nebo) povinností. Dalšími typy právních skutečností jsou právní jednání, tedy projev vůle člověka prováděný buď konáním nebo opomenutím, a promlčení a prekluze.
[5] Dle § 495 je jměním osoby souhrn majetku této osoby a jejích dluhů. Majetkem je potom souhrn všeho, co osobě patří - tedy vše, k čemu má vlastnické právo.
[6] Jedná se o způsobilost každé osoby mít v mezích právního řádu práva a povinností. U fyzických osob se získává okamžikem narození. Doplňujeme, že počaté dítě (tzv. nasciturus), které se narodí živé, je způsobilé nabývat dědictví a v případě, že třeba hodinu po porodu zemře, dědí po něm jeho matka, byť by s otcem dítěte nebyla sezdána.
[7] Těmi jsou práva a povinnosti vázané výlučně na osobu zůstavitele. Kupříkladu dobrovolný závazek (povinnost) maloměstského kadeřníka, že bude každou první neděli v měsíci bezplatně pečovat o účes manželky pana starosty, spadá mezi povinnosti, které smrtí kadeřníka zaniknou. Naproti tomu vlastnické právo k rodinnému domu v hodnotě 3 miliony, byť byl v katastru nemovitostí zapsán na osobu kadeřníka, jeho smrtí nezaniká, neboť jde o právo absolutní.
[8] Ta je také důvodem, proč jsme místo tématu z právní teorie tento týden zařadili praktické téma z oblasti občanskoprávní úpravy.
[9] Knapp, V. - Plank, K. a kol., Učebnice československého občanského práva, svazek II, Orbis, Praha, 1965, s. 478.
[10] Zcizení je pozbytí vlastnického práva k věci, které se může uskutečnit na základě právního jednání (předání dle kupní smlouvy), právní skutečnosti (smrtí zůstavitel své vlastnické právo pozbyl) nebo jednáním protiprávním (krádeží).
[11] Doplňujeme, že uplatnění výhrady soupisu s sebou nese oproti zákonné dikci obsažené v SOZ určité náklady spojené s prováděním znaleckých ocenění majetku zůstavitele. Uplatnění výhrady soupisu je tedy dobré uvážit, ideálním je potom stav otevřenosti a vzájemné obeznámenosti rodiny s finanční závazky jejích jednotlivých členů.
[12] Projev vůle člověka, který má za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností.

PRÁVNÍ PŘEDPISY A NORMY

V minulém příspěvku jsme uvedli, že normativní právní systém je základem, z nějž vyplývá, v jakém rozsahu veřejná moc zasahuje do života jednotlivce a reguluje sebe samu. Normativní právní systém je tvořen právními předpisy, které mají v závislosti na způsobu jejich přijetí různou právní sílu. Máme zde ústavní zákony, zákony, nařízení vlády, vyhlášky... Význam těchto názvu a stavbu základních elementů, z nichž jsou složeny, objasníme v tomto příspěvku.

PRÁVNÍ SÍLA PŘEDPISU[1] 

Pojem právní síla lze zjednodušeně připodobnit k firemní hierarchii, v níž jsou obsaženy tyto funkce - vlastníci společnosti, generální ředitel, výkonný ředitel, náměstek a dílenský mistr. Platí, že dílenský mistr vede skupinu pracovníků (územní samosprávný celek vydává v přenesené působnosti vyhlášky, které jsou závazné pro občany), ale slovo náměstka bude mít vyšší váhu (vyhlášky ministerstev a správních orgánů), než slovo dílenského mistra. Pokud náměstek vydá určitý příkaz (vyhlášky ministerstev a správních orgánů), může jej zrušit výkonný ředitel (nařízení vlády). Výkonný ředitel se musí řídit příkazy generálního ředitele (zákony běžně schvalované zákonodárnou mocí) a příkazy generálního ředitele musí být v souladu s představami vlastníků (ústavní zákony, které jsou přijímány zákonodárnou mocí za zpřísněných podmínek), neboť ti mohou kteréhokoli z dříve jmenovaných propustit. Z uvedeného podobenství vyplývá a skutečně tomu tak je, že jakýkoli právní předpis nižší právní síly musí být v souladu s ústavním pořádkem[2], který lze označit za ideový základ celého právního řádu. Ideje jsou krásná věc, leč bez zakotvení v realitě není jejich naplňování udržitelné, přesněji vymahatelné. Právě k tomu slouží obecné zákony, složené z klasických právních norem, které na rozdíl od norem "ideových" obsahují také vynutitelné sankce . 

Klíma, K. a kol. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, 29 s.

NORMA... JEANE MORTENSON?

Právní normy jsou základními stavebními kameny právního normativního systému. Skládá se z nich každý normativní právní akt[3]. Ať se jedná o Listinu základních práv a svobod, zákoník práce nebo vyhlášku ministerstva zdravotnictví o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti[4], jejich náplní jsou jednotlivé právní normy. 

V objektivní rovině stanoví právní normy příkazy, zákazy nebo dovolení, v subjektivní rovině potom oprávnění (možnost určitého chování) nebo povinnosti (nutnost určitého chování pod hrozbou sankce), které pro adresáty normy z příkazu, zákazu či dovolení v nich obsažených (nikoli najednou) vyplývají. 

Pro právní normy je typický preskriptivní charakter - norma stanoví něco, co má být. Normotvůrce právní normou stanoví, jaké chování je žádoucí a jaké ne. Má-li norma státem stanovenou formu pramene práva[5], je závazná a dodržování pravidla v ní obsaženého je zpravidla vynutitelné státní mocí. 

Dalším podstatným znakem právních norem je jejich obecnost - upravují chování druhově, nikoli konkrétně určených subjektů (občané, obžalovaný atd.) tak, aby bylo dosaženo rovnoprávnosti před zákonem (do pozice obžalovaného se může dostat kdokoli).

STAVBA PRÁVNÍ NORMY

Struktura klasických právních norem vypadá takto: 

Jestliže je HYPOTÉZA, pak nastává DISPOZICE, nenastane-li DISPOZICE, nastane SANKCE.

A na konkrétním případě přibližně takto:

Nebylo-li právo (HYPOTÉZA) vykonáno v promlčecí lhůtě (DISPOZICE), promlčí se (SANKCE) a dlužník není povinen plnit.[6]

Význam jednotlivých složek tedy je:

HYPOTÉZA - vymezuje okruh adresátů, časovou působnost normy nebo právní skutečnost (neuplatnění práva);

DISPOZICE - vymezuje žádoucí způsob chování (uplatnění práva v průběhu promlčecí lhůty);

SANKCE - postih za porušení právní povinnosti stanovené v dispozici (vznik možnosti dlužníka vznést námitku promlčení).

Zdaleka ne všechny právní normy mají zachovanou tuto strukturu. Již zmiňované normy ústavních zákonů vyjadřují pouze své ideové poselství a jejich forma je oznamovací[7]. Přesto jde o právní normy, protože na jejich základě jsou přijímány zákony, které stanoví konkrétní pravidla, kterými budou taková ideová poselství uváděna v život. 

Ani právní normy obsažené v běžných zákonech v sobě nemusí nezbytně zahrnovat stanovení sankce. Ta může být stanovena implicitně[8] nebo může být stanovena v jiném právním předpisu. A to je jeden z důvodů, proč je pro člověka bez právního vzdělání v určitých situacích podstatně levnější zaplatit drahého právníka. 

[1] Pro účely tohoto článku se nebudeme zabývat vlivem mezinárodních smluv a právních aktů orgánů Evropské unie.

[2] Termín označující souhrn ústavních zákonů.

[3] Jakkoli slibně toto označení může znít, jedná se o projev výkonu veřejné moci, kterým je právo vytvářeno.

[4] Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 106/2001 Sb. ve znění pozdějších změn

[5] Tím je rozuměno zveřejnění ve Sbírce zákonů.

[6] § 609 NOZ - jde o další projev zásady "Bdělým náležejí práva": Pokud věřitel v průběhu promlčení lhůty, která je ve většině případů tříletá (§ 629, odst. 1 NOZ), nepocítil nedostatek vzniklý nesplněním dlužníkova závazku (nemusí jít o závazek peněžitý, byť to bude zřejmě nejčastější případ) natolik závažně, aby ho to motivovalo k podání žaloby v průběhu této lhůty, a žalobu podal po jejím uplynutí, dává zákon dlužníkovi možnost, aby u soudu vznesl námitku promlčení. Tímto jediným slovem dlužníka se nárok na splnění závazku vůči věřiteli mění za podmínky skutečného uplynutí promlčecí lhůty přede dnem, kdy byla žaloba podána žalobcem k přepravě (např. prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb) na tzv. "naturální obligaci" a soud není oprávněn dlužníka k jeho splnění nutit. Zároveň ale soud dlužníka nesmí o možnosti vznesení námitky promlčení poučit, protože námitka promlčení spadá do hmotně-právního předpisu, kdežto soudní řízení je vedeno podle předpisů procesně-právních. V krátkosti z toho pro dlužníky vyplývá, že vznesením námitky promlčení na začátku jakéhokoli soudního jednání mohou ušetřit spoustu peněz. 

[7] Čl. 2. odst. 1 Ústavy: Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. 

[8] Označením určitého stavu, který s sebou nese typické negativní důsledky, např. neplatnost.

PRÁVNÍ STÁT A SPOLEČNOST

Před započetím výkladu o hlavním tématu tohoto příspěvku považujeme za nezbytné objasnit některé pojmy, jejichž obsahová náplň, byť jsou to pojmy běžně užívané, nemusí být zcela zřejmá. 

POLITIKA

Správa věcí veřejných. V demokratických státech je politika prováděna zástupci politických uskupení, kteří jsou zvoleni na volební období voliči na základě osobních sympatií buď se zástupcem samým, nebo s programem politického uskupení, jehož je tento zástupce členem.

STÁT[1]
Stát je politická forma organizace společnosti. Lze jej vnímat ve více rovinách, pro účely tohoto příspěvku osvětlíme charakter státu coby politického společenství. Základními znaky státu jsou území (vymezené státními hranicemi), společnost, která na tomto území trvale žije (občané) a regulace kooperace a vztahů, které ve společnosti vznikají (právní systém), která je prosazována státní mocí a jejíž dodržování je státní moc schopna vynutit. Způsoby prosazování a vynucování se odvíjejí z konkrétní formy vládnutí.

FORMY VLÁDNUTÍ

Obsahem pojmu forma vládnutí je způsob uplatňování moci na území státu. Klasifikace forem vládnutí vychází ze způsobů, jimiž se lid může podílet na státním rozhodování. Jedno z klasifikačních kritérií spočívá v tom, jak jsou upravena lidská a politická práva a jak jsou tato práva reálně státní mocí chráněna – dle tohoto kritéria se formy vládnutí dělí na totalitární (totalitní) a demokratické.

TOTALITNÍ FORMA VLÁDNUTÍ

Státní politika bývá provázána s jedinou ideologií, stranou či náboženstvím. Podstatou je, že osoba (absolutní monarcha, diktátor) nebo skupina (ideologická strana, vojenská junta či náboženské hnutí) disponuje neomezenou a nikým nekontrolovanou mocí prosazovanou donucením a přímým násilím. Dominuje zde výkonná moc, politická opozice neexistuje nebo je státem stíhána, vedoucí formaci není možno změnit na základě výsledků voleb, jsou-li vůbec vyhlašovány (předstírány). Naše vlast má s totalitní formou vládnutí představovanou ideologií jedné politické strany čtyřicet let zkušeností, přičemž ani dvacet pět let po změně režimu některé pozůstatky ze společenského vědomí nevymizely, čemuž se budeme věnovat po objasnění pojmu „právní stát“.

DEMOKRATICKÁ FORMA VLÁDNUTÍ
Státní politika je uskutečňována zástupci, kteří byli do funkcí zvoleni ve svobodných, všeobecných volbách do zákonodárného sboru na časově omezené období. Je předpokládáno, že zvolená politická reprezentace je představitelem názoru většiny lidu, přičemž práva menšiny jsou zachována a respektována. Podstatným prvkem demokracie je zaručení základních lidských práv a svobod. Neméně podstatným prvkem demokracie je důsledná dělba (státní) moci. 

PRÁVNÍ STÁT

Právní stát je způsob tvorby, interpretace a aplikace práva (normativního systému), v němž se sama státní moc omezuje tím, že si klade pravidla pro své působení na společnost a tyto pravidla nepřekračuje. Předpokladem pro fungování právního státu je důsledné rozdělení státní moci (dělba moci) mezi složku zákonodárnou, výkonnou a soudní a jejich oddělenost, nezávislost a vzájemná kontrola dodržování limitů (pravidel pro své působení) normativního systému.

Moc zákonodárná (v našich podmínkách Poslanecká sněmovna a Senát) je volena lidem ze zástupců politických stran a hnutí, jejím úkolem je tvorba, navrhování a schvalování zákonů. Aby byl zákon
schválen, je třeba konsenzu stanoveného počtu členů zákonodárného sboru[2]. 

Moc výkonná je v nejvyšší úrovni představována ministerstvy; těm jsou podřízeny jednotlivé složky státní správy, které buď vykonávají kontrolu nad dodržováním zákonů (Police ČR) nebo na základě zákona, hrazeny ze státem vybraných daní poskytují bezplatné služby občanům (státní
školy).

Moc soudní je v právním státě zcela nezávislá, jednotliví soudci jsou vázáni pouze zákonem a svým svědomím. Je zárukou dodržování normativního systému vytvořeného zákonodárnou mocí. Moc výkonná ve vymezených případech dohlíží na výkon rozhodnutí moci soudní.

PRÁVNÍ STÁT A LIDSKÁ, ZJM. POLITICKÁ PRÁVA

Právní stát se vyznačuje respektováním lidských práv, mezi něž lze zařadit i možnost každého jednoho občana za splnění zákonem stanovených požadavků založit vlastní politickou stranu a při správném vedení a dostatku finančních prostředků na propagaci se v následujících volbách stát členem zákonodárného sboru (tak, jak to udělalo hnutí ANO a před ním Věci veřejné), nebo, pokud existuje strana, s jejímž politickým programem se člověk shoduje, do takové strany vstoupit. Univerzálně využitelné je potom právo podílet se na správě věcí veřejných volbou svého zástupce na časově omezené volební období. Tato možnost s sebou nenese na rozdíl od obou předcházejících variant příliš velké časové nároky (pouze vyhrazení si času na návštěvu volební místnosti a v ideálním, byť zřejmě nepříliš častém případě důkladné seznámení se s politickými programy kandidujících stran) a finančních nároků je prosta zcela. V souladu s minimálními investicemi tato forma podílení se na správě věcí veřejných skýtá člověku možnost efektivně vyjádřit nespokojenost s působením zvoleného zástupce (pokud k jeho zvolení vůbec dojde) až po uplynutí volebního období, a to tím způsobem, že jej člověk již nebude volit (což nezaručuje, že zástupce nebude zvolen i v následujícím volebním období). Pro úplnost doplníme, že součástí volebního práva je i právo hlasovat v referendu, k jehož vyhlašování se však politická reprezentace v naší vlasti téměř neuchyluje.

DVĚ ZÁKLADNÍ ZÁSADY

Vrátíme-li se k sebeomezování státní moci zajišťované její důslednou dělbou, tento princip je v Listině vyjádřen v čl. 2, odst. 2[3] zásadou tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Hned v následujícím ustanovení čl. 2, odst. 3[4] je uvedena zásada legální licence, která dopadá v kladném smyslu na každého občana. Praktický význam této zásady je, že občan naší vlasti může skutečně činit cokoli, co není v rozporu se zákonem, zejména co se nepříčí dobrým mravům a nezasahuje do práv jiné osoby – např. chce-li někdo být bezdomovcem, může jím být (byť zřejmě je jen málo bezdomovců, kteří se k tomuto způsobu života dostali z vlastního rozhodnutí).

ZMĚNA REŽIMU A SPOLEČNOSTI?

Rozdíl mezi vládou totalitního systému, který bděl nad společenským pořádkem, zajišťoval plnou zaměstnanost a trestal projevy nesouhlasu[5] a současným zřízením, v němž člověk rozhoduje o svém životě sám a je omezen pouze zákonem, je zjevný. Různí lidé se přerodu ze stádoidního uspořádání (které svou podstatou vede k zakrňování osobní odpovědnosti) přizpůsobili novému demokratickému zřízení (nesoucímu nebývale velkou mírou svobody, která s sebou nese obrovskou míru odpovědnosti za vlastní život) s různou mírou úspěchu. A proč zmiňujeme minulost, která se udála před čtvrt stoletím? Protože dnes jsou tehdejší mladí mezi námi jako padesátníci, a jsou rodiči dnešních mladých lidí, které vychovali tak, jak jim jejich pochopení pro společenský přerod umožnilo. Považujeme za podstatné, aby lidé, ať už mladí nebo staří chápali základní princip, který s sebou nese doba – že totiž je jen jejich rozhodnutím, co se svým životem udělají, udělají-li to v mezích zákona. A právě proto je dle našich zkušeností nezbytné tyto meze alespoň rámcově znát a být si jich vědom. Pochopení systému práva a zběžná znalost zákonů navíc přináší člověku schopnost rychle se zorientovat v konkrétním projevu určitého právního jednání, které vůči němu směřuje jiný subjekt (člověk, právnická osoba nebo orgán veřejné moci).

KOMU NÁLEŽEJÍ TA PRÁVA?

Závěrem ještě jedna zásada vycházející z římského práva, která v latině zní: „Vigilantibus iura scripta sunt“, a česky znamená „Bdělým náležejí práva“. Z této zásady například vychází praxe soudů, kdy běžně vyhovují[6] žalobám, které by při správném vznesení námitek ze strany žalovaného nemohly obstát. Klíč je prostý – žalovaný se nehájí (vyděšený spotřebitel mnohokrát ani nepřijde k soudu), tak je vinen[7]. Z tohoto vyplývá mnoho otázek a především tato: Jak se může člověk účinně bránit proti nezákonnému jednání druhého, pokud není sám schopen posoudit, že toto nezákonné jednání je nezákonným jednáním a pokud nezná způsoby obrany proti tomuto nezákonnému jednání? Odpověď je prostá – nemůže. Smutné na tom je, že právní řád obsahuje mnoho norem, které zvláště spotřebitele chrání před nezákonným jednáním jiných subjektů a kterých tak spotřebitelé díky ignoraci právních předpisů nevyužívají. V tomto světle se nám jeví smysluplnější přečíst si základní soukromoprávní kodex - zákon číslo 89/2012 Sb., Občanský zákoník, než konzumovat díl číslo 859. seriálu Ordinace v růžové zahradě.

V následujícím článku se budeme zabývat jednotlivými součástmi normativního systému a stavbou právních norem.

[1] Rozbor pojmu stát je o dost složitější, avšak pro námi zamýšlený účel je toto vymezení dostačující.  Ani v budoucnosti samostatný článek o pojmu stát publikovat nemíníme, neb z něj neplynou žádné mimořádně užitečné a použitelné informace a sklouzávat k relativně nepotřebné právní teorii není naším záměrem. 

[2]Počet nutných souhlasných hlasů je jiný u běžných zákonů a u změny zákonů ústavních.

[3] Čl. 2, odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

[4] Čl. 2, odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

[5] Toto je příkladmý výčet některých projevů režimu panujícího před rokem 1989.

[6] Vyhovět žalobě znamená uznat nárok žalující strany, který je v žalobě vyjádřen, tzv. žalobní petit.

[7] Jak se k tomuto způsobu okleštěného rozhodování má povinnost soudce rozhodovat na základě zákona a dle svého svědomí, nám není zřejmé, pro justicí je zdůvodněním zahlcení soudů žalobami.