PRÁVNÍ STÁT A SPOLEČNOST

Před započetím výkladu o hlavním tématu tohoto příspěvku považujeme za nezbytné objasnit některé pojmy, jejichž obsahová náplň, byť jsou to pojmy běžně užívané, nemusí být zcela zřejmá. 

POLITIKA

Správa věcí veřejných. V demokratických státech je politika prováděna zástupci politických uskupení, kteří jsou zvoleni na volební období voliči na základě osobních sympatií buď se zástupcem samým, nebo s programem politického uskupení, jehož je tento zástupce členem.

STÁT[1]
Stát je politická forma organizace společnosti. Lze jej vnímat ve více rovinách, pro účely tohoto příspěvku osvětlíme charakter státu coby politického společenství. Základními znaky státu jsou území (vymezené státními hranicemi), společnost, která na tomto území trvale žije (občané) a regulace kooperace a vztahů, které ve společnosti vznikají (právní systém), která je prosazována státní mocí a jejíž dodržování je státní moc schopna vynutit. Způsoby prosazování a vynucování se odvíjejí z konkrétní formy vládnutí.

FORMY VLÁDNUTÍ

Obsahem pojmu forma vládnutí je způsob uplatňování moci na území státu. Klasifikace forem vládnutí vychází ze způsobů, jimiž se lid může podílet na státním rozhodování. Jedno z klasifikačních kritérií spočívá v tom, jak jsou upravena lidská a politická práva a jak jsou tato práva reálně státní mocí chráněna – dle tohoto kritéria se formy vládnutí dělí na totalitární (totalitní) a demokratické.

TOTALITNÍ FORMA VLÁDNUTÍ

Státní politika bývá provázána s jedinou ideologií, stranou či náboženstvím. Podstatou je, že osoba (absolutní monarcha, diktátor) nebo skupina (ideologická strana, vojenská junta či náboženské hnutí) disponuje neomezenou a nikým nekontrolovanou mocí prosazovanou donucením a přímým násilím. Dominuje zde výkonná moc, politická opozice neexistuje nebo je státem stíhána, vedoucí formaci není možno změnit na základě výsledků voleb, jsou-li vůbec vyhlašovány (předstírány). Naše vlast má s totalitní formou vládnutí představovanou ideologií jedné politické strany čtyřicet let zkušeností, přičemž ani dvacet pět let po změně režimu některé pozůstatky ze společenského vědomí nevymizely, čemuž se budeme věnovat po objasnění pojmu „právní stát“.

DEMOKRATICKÁ FORMA VLÁDNUTÍ
Státní politika je uskutečňována zástupci, kteří byli do funkcí zvoleni ve svobodných, všeobecných volbách do zákonodárného sboru na časově omezené období. Je předpokládáno, že zvolená politická reprezentace je představitelem názoru většiny lidu, přičemž práva menšiny jsou zachována a respektována. Podstatným prvkem demokracie je zaručení základních lidských práv a svobod. Neméně podstatným prvkem demokracie je důsledná dělba (státní) moci. 

PRÁVNÍ STÁT

Právní stát je způsob tvorby, interpretace a aplikace práva (normativního systému), v němž se sama státní moc omezuje tím, že si klade pravidla pro své působení na společnost a tyto pravidla nepřekračuje. Předpokladem pro fungování právního státu je důsledné rozdělení státní moci (dělba moci) mezi složku zákonodárnou, výkonnou a soudní a jejich oddělenost, nezávislost a vzájemná kontrola dodržování limitů (pravidel pro své působení) normativního systému.

Moc zákonodárná (v našich podmínkách Poslanecká sněmovna a Senát) je volena lidem ze zástupců politických stran a hnutí, jejím úkolem je tvorba, navrhování a schvalování zákonů. Aby byl zákon
schválen, je třeba konsenzu stanoveného počtu členů zákonodárného sboru[2]. 

Moc výkonná je v nejvyšší úrovni představována ministerstvy; těm jsou podřízeny jednotlivé složky státní správy, které buď vykonávají kontrolu nad dodržováním zákonů (Police ČR) nebo na základě zákona, hrazeny ze státem vybraných daní poskytují bezplatné služby občanům (státní
školy).

Moc soudní je v právním státě zcela nezávislá, jednotliví soudci jsou vázáni pouze zákonem a svým svědomím. Je zárukou dodržování normativního systému vytvořeného zákonodárnou mocí. Moc výkonná ve vymezených případech dohlíží na výkon rozhodnutí moci soudní.

PRÁVNÍ STÁT A LIDSKÁ, ZJM. POLITICKÁ PRÁVA

Právní stát se vyznačuje respektováním lidských práv, mezi něž lze zařadit i možnost každého jednoho občana za splnění zákonem stanovených požadavků založit vlastní politickou stranu a při správném vedení a dostatku finančních prostředků na propagaci se v následujících volbách stát členem zákonodárného sboru (tak, jak to udělalo hnutí ANO a před ním Věci veřejné), nebo, pokud existuje strana, s jejímž politickým programem se člověk shoduje, do takové strany vstoupit. Univerzálně využitelné je potom právo podílet se na správě věcí veřejných volbou svého zástupce na časově omezené volební období. Tato možnost s sebou nenese na rozdíl od obou předcházejících variant příliš velké časové nároky (pouze vyhrazení si času na návštěvu volební místnosti a v ideálním, byť zřejmě nepříliš častém případě důkladné seznámení se s politickými programy kandidujících stran) a finančních nároků je prosta zcela. V souladu s minimálními investicemi tato forma podílení se na správě věcí veřejných skýtá člověku možnost efektivně vyjádřit nespokojenost s působením zvoleného zástupce (pokud k jeho zvolení vůbec dojde) až po uplynutí volebního období, a to tím způsobem, že jej člověk již nebude volit (což nezaručuje, že zástupce nebude zvolen i v následujícím volebním období). Pro úplnost doplníme, že součástí volebního práva je i právo hlasovat v referendu, k jehož vyhlašování se však politická reprezentace v naší vlasti téměř neuchyluje.

DVĚ ZÁKLADNÍ ZÁSADY

Vrátíme-li se k sebeomezování státní moci zajišťované její důslednou dělbou, tento princip je v Listině vyjádřen v čl. 2, odst. 2[3] zásadou tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Hned v následujícím ustanovení čl. 2, odst. 3[4] je uvedena zásada legální licence, která dopadá v kladném smyslu na každého občana. Praktický význam této zásady je, že občan naší vlasti může skutečně činit cokoli, co není v rozporu se zákonem, zejména co se nepříčí dobrým mravům a nezasahuje do práv jiné osoby – např. chce-li někdo být bezdomovcem, může jím být (byť zřejmě je jen málo bezdomovců, kteří se k tomuto způsobu života dostali z vlastního rozhodnutí).

ZMĚNA REŽIMU A SPOLEČNOSTI?

Rozdíl mezi vládou totalitního systému, který bděl nad společenským pořádkem, zajišťoval plnou zaměstnanost a trestal projevy nesouhlasu[5] a současným zřízením, v němž člověk rozhoduje o svém životě sám a je omezen pouze zákonem, je zjevný. Různí lidé se přerodu ze stádoidního uspořádání (které svou podstatou vede k zakrňování osobní odpovědnosti) přizpůsobili novému demokratickému zřízení (nesoucímu nebývale velkou mírou svobody, která s sebou nese obrovskou míru odpovědnosti za vlastní život) s různou mírou úspěchu. A proč zmiňujeme minulost, která se udála před čtvrt stoletím? Protože dnes jsou tehdejší mladí mezi námi jako padesátníci, a jsou rodiči dnešních mladých lidí, které vychovali tak, jak jim jejich pochopení pro společenský přerod umožnilo. Považujeme za podstatné, aby lidé, ať už mladí nebo staří chápali základní princip, který s sebou nese doba – že totiž je jen jejich rozhodnutím, co se svým životem udělají, udělají-li to v mezích zákona. A právě proto je dle našich zkušeností nezbytné tyto meze alespoň rámcově znát a být si jich vědom. Pochopení systému práva a zběžná znalost zákonů navíc přináší člověku schopnost rychle se zorientovat v konkrétním projevu určitého právního jednání, které vůči němu směřuje jiný subjekt (člověk, právnická osoba nebo orgán veřejné moci).

KOMU NÁLEŽEJÍ TA PRÁVA?

Závěrem ještě jedna zásada vycházející z římského práva, která v latině zní: „Vigilantibus iura scripta sunt“, a česky znamená „Bdělým náležejí práva“. Z této zásady například vychází praxe soudů, kdy běžně vyhovují[6] žalobám, které by při správném vznesení námitek ze strany žalovaného nemohly obstát. Klíč je prostý – žalovaný se nehájí (vyděšený spotřebitel mnohokrát ani nepřijde k soudu), tak je vinen[7]. Z tohoto vyplývá mnoho otázek a především tato: Jak se může člověk účinně bránit proti nezákonnému jednání druhého, pokud není sám schopen posoudit, že toto nezákonné jednání je nezákonným jednáním a pokud nezná způsoby obrany proti tomuto nezákonnému jednání? Odpověď je prostá – nemůže. Smutné na tom je, že právní řád obsahuje mnoho norem, které zvláště spotřebitele chrání před nezákonným jednáním jiných subjektů a kterých tak spotřebitelé díky ignoraci právních předpisů nevyužívají. V tomto světle se nám jeví smysluplnější přečíst si základní soukromoprávní kodex - zákon číslo 89/2012 Sb., Občanský zákoník, než konzumovat díl číslo 859. seriálu Ordinace v růžové zahradě.

V následujícím článku se budeme zabývat jednotlivými součástmi normativního systému a stavbou právních norem.

[1] Rozbor pojmu stát je o dost složitější, avšak pro námi zamýšlený účel je toto vymezení dostačující.  Ani v budoucnosti samostatný článek o pojmu stát publikovat nemíníme, neb z něj neplynou žádné mimořádně užitečné a použitelné informace a sklouzávat k relativně nepotřebné právní teorii není naším záměrem. 

[2]Počet nutných souhlasných hlasů je jiný u běžných zákonů a u změny zákonů ústavních.

[3] Čl. 2, odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

[4] Čl. 2, odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

[5] Toto je příkladmý výčet některých projevů režimu panujícího před rokem 1989.

[6] Vyhovět žalobě znamená uznat nárok žalující strany, který je v žalobě vyjádřen, tzv. žalobní petit.

[7] Jak se k tomuto způsobu okleštěného rozhodování má povinnost soudce rozhodovat na základě zákona a dle svého svědomí, nám není zřejmé, pro justicí je zdůvodněním zahlcení soudů žalobami.