VLASTNICTVÍ VĚCÍ

CO JE TO VLASTNICTVÍ 
Jak jsme již zmiňovali v příspěvku PRÁVNÍ STÁT A SPOLEČNOST, právní regulace (tedy právní řád, v němž hraje OZ [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] zásadní roli v oblasti práva soukromého) upravuje chování lidských subjektů vůči sobě navzájem. V § 1011 OZ je stanoveno, že vše, co někomu (individualizovanému lidskému subjektu) patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím. Informace zde obsažená je právní normou, jejíž obsahová hodnota je oznamovací (viz STAVBA PRÁVNÍ NORMY). Určuje tedy sekundární (nepřímý) předmět právních vztahů, jinými slovy vymezuje objekty (neživé věci), s nimiž jsou spojena určitá práva a povinnosti lidských subjektů. Tato práva a povinnosti, tedy dovolené způsoby chování, jsou primárním předmětem právních vztahů, konkrétně ve vztahu k vlastnictví je primárním předmětem obsah pojmu vlastnické právo. Předtím, než se budeme věnovat jeho specifikaci, považujeme za nutné osvětlit význam právního pojmu věc.

POJEM VĚC
Pojem věc je v § 489 OZ specifikován jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. OZ oproti dřívějšímu ObčZ přinesl při vymezování věcí několik novinek. Předně v § 494 je jasně řečeno, že živé zvíře není věcí, nýbrž že je to smysly nadaný tvor a ustanovení o věcech se na něj použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém jejich užití neodporuje tomu, že zvíře je živé, což zmenšuje prostor pro zastánce nadměrného právního formalismu[1]. Kromě zvířat nejsou věcmi lidské tělo a jeho části, třebaže byly od těla odděleny. § 495 potom stanoví, že souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Potom tedy majetek je pojem širší, než vlastnictví, protože kromě věcí hmotných a nehmotných zahrnuje i zvířata a třeba i jeden článek prstu sv. Martina, byť talismany tohoto typu bývaly mnohem populárnější v dobách bujného rozmachu křesťanství.[2]

KRITÉRIA DĚLENÍ VĚCÍ
Věci rozdělujeme dle několika kritérií. První kritérium spočívá v materiální podstatě věci. Dle tohoto kritéria rozeznáváme věci hmotné, kterými je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu; jsou jimi stejně tak párátko na zuby jako stavební jeřáb, rozdíl je pouze ve velikosti a hodnotě; a věci nehmotné, těmi jsou práva, jejichž povaha to připouští (ochranná známka, patent, pohledávka, nejtypičtější jsou práva autorská) a jiné věci bez hmotné podstaty. Samostatnou kategorii tvoří ovladatelné přírodní síly, pod nimiž si lze představit elektřinu a na něž se přiměřeně, pakliže se s nimi obchoduje, použijí ustanovení o věcech hmotných.
Další kritérium členění věcí odpovídá na otázku "lze to přesouvat?", resp. je možno přemisťovat věc z místa na jiné místo? Podle tohoto jsou rozeznávány věci movité a nemovité. Nemovitými věcmi jsou dle § 498 pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim (například "právo cesty" přes sousedův pozemek, není-li se k vlastnímu pozemku možno dostat jinak), a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stavby, které jsou na povrchu nebo pod povrchem pozemku zřízeny, jsou nově dle § 506 jeho součástí, s výjimkou staveb dočasných. Toto je další podstatná změna oproti ObčZ, dle něhož mohly být vlastníkem pozemku a stavby na něm zřízené dvě rozdílné osoby. Tento stav je možný i dnes, avšak pouze u staveb, které vznikly[3] před účinností OZ, tj. před 1. 1. 2014. Zákonodárce nicméně v přechodných ustanovení OZ, konkrétně v § 3054 a následující vytvořil podmínky pro postupné odstranění této nesouladnosti vlastnictví v průběhu následujících let. Nemovité věci jsou oproti většině věcí movitých (vlastník automobilu je rovněž zapisován do veřejného seznamu, byť automobil přímo k přemisťování slouží) zapisovány do veřejných seznamů, tedy do evidence (katastru nemovitostí) vedené místně příslušným katastrálním úřadem. S tím souvisí dvě podstatné věci - jednak smlouvy, jimiž se převádí vlastnické právo k nemovitým věcem, musí mít vždy písemnou podobu, podpisy smluvních stran musí být na stejné listině a musí být úředně ověřeny. Jednak účinky nabytí vlastnictví nemovité věci nastávají až poté, co je vlastnické právo nabyvatele zapsáno do katastru, a to zpětně ke dni dojití návrhu na vklad vlastnického práva příslušnému katastrálnímu úřadu. Tímto však zabíháme do věcných práv a odchylujeme se od rozdělení věcí.

Dalším kritériem je zastupitelnost věci. Zastupitelnou věcí je movitá věc, která může být nahrazena stejnou věcí téhož druhu. Nejtypičtějším příkladem zastupitelné věci jsou peníze - z hlediska aktuální kupní sily není podstatné, zda v peněžence máme 1 kus bankovky v hodnotě 1 000 Kč nebo 20 kusů mincí v hodnotě 50 Kč, rozdíl spočívá pouze v zátěži a opotřebení naší peněženky. Dalšími příklady zastupitelných věcí jsou obilí či uhlí, zde přistupuje podmínka, že věc nová musí mít stejnou jakost a minimálně stejné množství jako věc původní. Půjčování zastupitelných věcí probíhá na základě smlouvy o zápůjčce, která je upravena v § 2390 a násl. OZ a zapůjčitel si za zapůjčení zastupitelné věci může říci o vrácení většího množství, než které vydlužiteli zapůjčil, ovšem vždy věci téhož druhu. Nemovité věci jsou vždy nezastupitelné, stejně jako třeba originály uměleckých děl. I tyto věci lze půjčovat, a to na základě dvou smluvních typů. Kritériem výběru typu smlouvy je v případě nezastupitelných věcí, zda bude vlastník za vypůjčení požadovat odměnu. Smlouva o výpůjčce bude uzavřena tam, kde vypůjčení proběhne bezplatně. Typickým příkladem je vypůjčení si sekačky na trávu od souseda.[4] Bude-li vlastník požadovat za nezastupitelné půjčení věci odměnu, potom se jedná o nájemní smlouvu.
Jiným kritériem je dělení věcí jejich spotřebitelnost. Zuživatelné jsou ty věci, které se užíváním spotřebovávají - potraviny, benzín, elektrická energie. Nezuživatelné věci se používáním sice mohou opotřebovávat (auto, sedací souprava), ale nespotřebovávají se a smlouvu o výpůjčce či nájmu je možno uzavřít pouze na věci tohoto typu, neboť oba smluvní typy předpokládají, že po skončení smlouvy bude navrácena tatáž věci.
Další dělící kritérium spočívá v možnosti věc rozdělit. Věcmi dělitelnými jsou především peníze, kromě toho též pozemky bez budov. Nedělitelnými věcmi jsou např. psací stůl, stavební jeřáb a nakonec i to párátko. Toto kritérium se uplatňuje v otázkách spoluvlastnictví a při dědění. S tímto způsobem dělení věcí úzce souvisí institut věci hromadné, který byl vytvořen pro ulehčení právního styku. Existují tři podtypy věcí hromadných. Jednak věcí hromadnou je neurčité kvantum předmětů téhož druhu, skládající se z mnoha kusů, které mají užitnou hodnotu teprve když jsou ve větším množství (pytel obilí, litr benzínu); dalším typem věci hromadné jsou výrobky, typicky potraviny nebo oblečení, které jsou baleny po více kusech a samostatně se neprodávají[5] (ponožky, jídelní servis atd.); konečně třetím typem je soubor majetku patřící jedné osobě. Na rozdíl od věcí dělitelných tedy jednotlivé součásti věci hromadné mohou být každá sama o sobě předmětem právního styku.
Tímto jsou z pohledu většiny spotřebitelů užitelná kritéria dělení věcí vyčerpána.

SOUČÁST VS PŘÍSLUŠENSTVÍ 
Součástí věci je řečí zákona vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž by tím věc ztratila hodnotu. Součást věci totiž není samostatnou věcí v právním smyslu, a to i přes to, že před jejím spojením s věcí hlavní samostatnou věcí byla. Typickým příkladem součásti je motor v automobilu. Bez motoru automobil nelze používat k jeho obvyklému účelu, kterým je přeprava z místa na místo. Samotný motor automobilu lze coby náhradní díl rovněž koupit jako samostatnou věc. Nicméně před jeho namontováním do automobilu sám o sobě obvyklou užitnou hodnotu nemá. Platí, že součást (která byla s věcí již spojena) sdílí osud věci a před spojením s věcí hlavní může a nemusí být součást samostatnou věcí v právním smyslu. Dalšími příklady součástí věcí jsou vzrostlý strom vyrůstající z pozemku, hard disk v notebooku atd.

Příslušenství věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s věcí hlavní užívány. Na rozdíl od součásti věci, která musí být s věcí spojena fyzicky, příslušenství je s věcí hlavní spojeno pouze z důvodu vůle vlastníka obou věcí. Tyto věci mohou být samostatným nepřímým předmětem právních vztahů, a to od okamžiku rozhodnutí jejich majitele. Jinak sledují osud věci hlavní. Příslušenstvím pozemku může být movitý obytný přívěs, tzv. mobilheim, v automobilu to může být mapa města, která je trvale uložena v přihrádce palubní desky.

V příštím článku se budeme věnovat zmiňovaným právům a povinnostem, které tvoří obsah pojmu vlastnické právo.


[1] Pro lepší představu o významu pojmu právní formalismus uvádíme článek, dle něhož soudní senát Krajského soudu v Praze v odůvodnění svého rozsudku (rozsudek se týkal úvěrové smlouvy poskytnuté nebankovní organizací, v níž byla chybně stanovena výše RPSN, nicméně žalující stranou byla právě úvěrující společnost) uvedl, že není významné, zda je v úvěrové smlouvě výše RPSN stanovena správně, ale zda vůbec ve smlouvě uvedena je. Toto je v hrubém rozporu se smyslem zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účelem je ochrana spotřebitele před nekalými praktikami poskytovatelů úvěrů, k nimž chybné uvádění výše RPSN patří.

[2] Doplňme, že v druhé větě § 495 je vysvětlen pojem "jmění" osoby, jež je tvořeno souhrnem jejího majetku a jejích dluhů. V dnešní době je tedy jmění mnohem podstatnějším pojmem, než majetek.
[3] Pro to, aby z pohledu práva v době před účinností OZ vznikla stavba, bylo rozhodné, zda byla dovedena do stádia, kdy byla patrná dispozice jejího prvního nadzemního podlaží a v regulačním nebo územním plánu byl pozemek určen k zastavění stavbou tohoto typu [viz FIALA, Josef, KINDL, Milan a kol.Občanské právo hmotné, str. 239].
[4] Smlouva může být uzavřena i ústně. Tedy pokud si student VŠ vypůjčí od spolustudenta tužku, uzavřel smlouvu o výpůjčce a je zavázán tužku vrátit poté, co ji nebude již potřebovat.
[5] Samozřejmě citróny je možno koupit i samostatně, avšak je-li v prodeji balený výrobek "1 kg citrónů v síťovém sáčku", je právě věcí hromadnou.