PRÁVNÍ PŘEDPISY A NORMY

V minulém příspěvku jsme uvedli, že normativní právní systém je základem, z nějž vyplývá, v jakém rozsahu veřejná moc zasahuje do života jednotlivce a reguluje sebe samu. Normativní právní systém je tvořen právními předpisy, které mají v závislosti na způsobu jejich přijetí různou právní sílu. Máme zde ústavní zákony, zákony, nařízení vlády, vyhlášky... Význam těchto názvu a stavbu základních elementů, z nichž jsou složeny, objasníme v tomto příspěvku.

PRÁVNÍ SÍLA PŘEDPISU[1] 

Pojem právní síla lze zjednodušeně připodobnit k firemní hierarchii, v níž jsou obsaženy tyto funkce - vlastníci společnosti, generální ředitel, výkonný ředitel, náměstek a dílenský mistr. Platí, že dílenský mistr vede skupinu pracovníků (územní samosprávný celek vydává v přenesené působnosti vyhlášky, které jsou závazné pro občany), ale slovo náměstka bude mít vyšší váhu (vyhlášky ministerstev a správních orgánů), než slovo dílenského mistra. Pokud náměstek vydá určitý příkaz (vyhlášky ministerstev a správních orgánů), může jej zrušit výkonný ředitel (nařízení vlády). Výkonný ředitel se musí řídit příkazy generálního ředitele (zákony běžně schvalované zákonodárnou mocí) a příkazy generálního ředitele musí být v souladu s představami vlastníků (ústavní zákony, které jsou přijímány zákonodárnou mocí za zpřísněných podmínek), neboť ti mohou kteréhokoli z dříve jmenovaných propustit. Z uvedeného podobenství vyplývá a skutečně tomu tak je, že jakýkoli právní předpis nižší právní síly musí být v souladu s ústavním pořádkem[2], který lze označit za ideový základ celého právního řádu. Ideje jsou krásná věc, leč bez zakotvení v realitě není jejich naplňování udržitelné, přesněji vymahatelné. Právě k tomu slouží obecné zákony, složené z klasických právních norem, které na rozdíl od norem "ideových" obsahují také vynutitelné sankce . 

Klíma, K. a kol. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, 29 s.

NORMA... JEANE MORTENSON?

Právní normy jsou základními stavebními kameny právního normativního systému. Skládá se z nich každý normativní právní akt[3]. Ať se jedná o Listinu základních práv a svobod, zákoník práce nebo vyhlášku ministerstva zdravotnictví o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti[4], jejich náplní jsou jednotlivé právní normy. 

V objektivní rovině stanoví právní normy příkazy, zákazy nebo dovolení, v subjektivní rovině potom oprávnění (možnost určitého chování) nebo povinnosti (nutnost určitého chování pod hrozbou sankce), které pro adresáty normy z příkazu, zákazu či dovolení v nich obsažených (nikoli najednou) vyplývají. 

Pro právní normy je typický preskriptivní charakter - norma stanoví něco, co má být. Normotvůrce právní normou stanoví, jaké chování je žádoucí a jaké ne. Má-li norma státem stanovenou formu pramene práva[5], je závazná a dodržování pravidla v ní obsaženého je zpravidla vynutitelné státní mocí. 

Dalším podstatným znakem právních norem je jejich obecnost - upravují chování druhově, nikoli konkrétně určených subjektů (občané, obžalovaný atd.) tak, aby bylo dosaženo rovnoprávnosti před zákonem (do pozice obžalovaného se může dostat kdokoli).

STAVBA PRÁVNÍ NORMY

Struktura klasických právních norem vypadá takto: 

Jestliže je HYPOTÉZA, pak nastává DISPOZICE, nenastane-li DISPOZICE, nastane SANKCE.

A na konkrétním případě přibližně takto:

Nebylo-li právo (HYPOTÉZA) vykonáno v promlčecí lhůtě (DISPOZICE), promlčí se (SANKCE) a dlužník není povinen plnit.[6]

Význam jednotlivých složek tedy je:

HYPOTÉZA - vymezuje okruh adresátů, časovou působnost normy nebo právní skutečnost (neuplatnění práva);

DISPOZICE - vymezuje žádoucí způsob chování (uplatnění práva v průběhu promlčecí lhůty);

SANKCE - postih za porušení právní povinnosti stanovené v dispozici (vznik možnosti dlužníka vznést námitku promlčení).

Zdaleka ne všechny právní normy mají zachovanou tuto strukturu. Již zmiňované normy ústavních zákonů vyjadřují pouze své ideové poselství a jejich forma je oznamovací[7]. Přesto jde o právní normy, protože na jejich základě jsou přijímány zákony, které stanoví konkrétní pravidla, kterými budou taková ideová poselství uváděna v život. 

Ani právní normy obsažené v běžných zákonech v sobě nemusí nezbytně zahrnovat stanovení sankce. Ta může být stanovena implicitně[8] nebo může být stanovena v jiném právním předpisu. A to je jeden z důvodů, proč je pro člověka bez právního vzdělání v určitých situacích podstatně levnější zaplatit drahého právníka. 

[1] Pro účely tohoto článku se nebudeme zabývat vlivem mezinárodních smluv a právních aktů orgánů Evropské unie.

[2] Termín označující souhrn ústavních zákonů.

[3] Jakkoli slibně toto označení může znít, jedná se o projev výkonu veřejné moci, kterým je právo vytvářeno.

[4] Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 106/2001 Sb. ve znění pozdějších změn

[5] Tím je rozuměno zveřejnění ve Sbírce zákonů.

[6] § 609 NOZ - jde o další projev zásady "Bdělým náležejí práva": Pokud věřitel v průběhu promlčení lhůty, která je ve většině případů tříletá (§ 629, odst. 1 NOZ), nepocítil nedostatek vzniklý nesplněním dlužníkova závazku (nemusí jít o závazek peněžitý, byť to bude zřejmě nejčastější případ) natolik závažně, aby ho to motivovalo k podání žaloby v průběhu této lhůty, a žalobu podal po jejím uplynutí, dává zákon dlužníkovi možnost, aby u soudu vznesl námitku promlčení. Tímto jediným slovem dlužníka se nárok na splnění závazku vůči věřiteli mění za podmínky skutečného uplynutí promlčecí lhůty přede dnem, kdy byla žaloba podána žalobcem k přepravě (např. prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb) na tzv. "naturální obligaci" a soud není oprávněn dlužníka k jeho splnění nutit. Zároveň ale soud dlužníka nesmí o možnosti vznesení námitky promlčení poučit, protože námitka promlčení spadá do hmotně-právního předpisu, kdežto soudní řízení je vedeno podle předpisů procesně-právních. V krátkosti z toho pro dlužníky vyplývá, že vznesením námitky promlčení na začátku jakéhokoli soudního jednání mohou ušetřit spoustu peněz. 

[7] Čl. 2. odst. 1 Ústavy: Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. 

[8] Označením určitého stavu, který s sebou nese typické negativní důsledky, např. neplatnost.

PRÁVNÍ STÁT A SPOLEČNOST

Před započetím výkladu o hlavním tématu tohoto příspěvku považujeme za nezbytné objasnit některé pojmy, jejichž obsahová náplň, byť jsou to pojmy běžně užívané, nemusí být zcela zřejmá. 

POLITIKA

Správa věcí veřejných. V demokratických státech je politika prováděna zástupci politických uskupení, kteří jsou zvoleni na volební období voliči na základě osobních sympatií buď se zástupcem samým, nebo s programem politického uskupení, jehož je tento zástupce členem.

STÁT[1]
Stát je politická forma organizace společnosti. Lze jej vnímat ve více rovinách, pro účely tohoto příspěvku osvětlíme charakter státu coby politického společenství. Základními znaky státu jsou území (vymezené státními hranicemi), společnost, která na tomto území trvale žije (občané) a regulace kooperace a vztahů, které ve společnosti vznikají (právní systém), která je prosazována státní mocí a jejíž dodržování je státní moc schopna vynutit. Způsoby prosazování a vynucování se odvíjejí z konkrétní formy vládnutí.

FORMY VLÁDNUTÍ

Obsahem pojmu forma vládnutí je způsob uplatňování moci na území státu. Klasifikace forem vládnutí vychází ze způsobů, jimiž se lid může podílet na státním rozhodování. Jedno z klasifikačních kritérií spočívá v tom, jak jsou upravena lidská a politická práva a jak jsou tato práva reálně státní mocí chráněna – dle tohoto kritéria se formy vládnutí dělí na totalitární (totalitní) a demokratické.

TOTALITNÍ FORMA VLÁDNUTÍ

Státní politika bývá provázána s jedinou ideologií, stranou či náboženstvím. Podstatou je, že osoba (absolutní monarcha, diktátor) nebo skupina (ideologická strana, vojenská junta či náboženské hnutí) disponuje neomezenou a nikým nekontrolovanou mocí prosazovanou donucením a přímým násilím. Dominuje zde výkonná moc, politická opozice neexistuje nebo je státem stíhána, vedoucí formaci není možno změnit na základě výsledků voleb, jsou-li vůbec vyhlašovány (předstírány). Naše vlast má s totalitní formou vládnutí představovanou ideologií jedné politické strany čtyřicet let zkušeností, přičemž ani dvacet pět let po změně režimu některé pozůstatky ze společenského vědomí nevymizely, čemuž se budeme věnovat po objasnění pojmu „právní stát“.

DEMOKRATICKÁ FORMA VLÁDNUTÍ
Státní politika je uskutečňována zástupci, kteří byli do funkcí zvoleni ve svobodných, všeobecných volbách do zákonodárného sboru na časově omezené období. Je předpokládáno, že zvolená politická reprezentace je představitelem názoru většiny lidu, přičemž práva menšiny jsou zachována a respektována. Podstatným prvkem demokracie je zaručení základních lidských práv a svobod. Neméně podstatným prvkem demokracie je důsledná dělba (státní) moci. 

PRÁVNÍ STÁT

Právní stát je způsob tvorby, interpretace a aplikace práva (normativního systému), v němž se sama státní moc omezuje tím, že si klade pravidla pro své působení na společnost a tyto pravidla nepřekračuje. Předpokladem pro fungování právního státu je důsledné rozdělení státní moci (dělba moci) mezi složku zákonodárnou, výkonnou a soudní a jejich oddělenost, nezávislost a vzájemná kontrola dodržování limitů (pravidel pro své působení) normativního systému.

Moc zákonodárná (v našich podmínkách Poslanecká sněmovna a Senát) je volena lidem ze zástupců politických stran a hnutí, jejím úkolem je tvorba, navrhování a schvalování zákonů. Aby byl zákon
schválen, je třeba konsenzu stanoveného počtu členů zákonodárného sboru[2]. 

Moc výkonná je v nejvyšší úrovni představována ministerstvy; těm jsou podřízeny jednotlivé složky státní správy, které buď vykonávají kontrolu nad dodržováním zákonů (Police ČR) nebo na základě zákona, hrazeny ze státem vybraných daní poskytují bezplatné služby občanům (státní
školy).

Moc soudní je v právním státě zcela nezávislá, jednotliví soudci jsou vázáni pouze zákonem a svým svědomím. Je zárukou dodržování normativního systému vytvořeného zákonodárnou mocí. Moc výkonná ve vymezených případech dohlíží na výkon rozhodnutí moci soudní.

PRÁVNÍ STÁT A LIDSKÁ, ZJM. POLITICKÁ PRÁVA

Právní stát se vyznačuje respektováním lidských práv, mezi něž lze zařadit i možnost každého jednoho občana za splnění zákonem stanovených požadavků založit vlastní politickou stranu a při správném vedení a dostatku finančních prostředků na propagaci se v následujících volbách stát členem zákonodárného sboru (tak, jak to udělalo hnutí ANO a před ním Věci veřejné), nebo, pokud existuje strana, s jejímž politickým programem se člověk shoduje, do takové strany vstoupit. Univerzálně využitelné je potom právo podílet se na správě věcí veřejných volbou svého zástupce na časově omezené volební období. Tato možnost s sebou nenese na rozdíl od obou předcházejících variant příliš velké časové nároky (pouze vyhrazení si času na návštěvu volební místnosti a v ideálním, byť zřejmě nepříliš častém případě důkladné seznámení se s politickými programy kandidujících stran) a finančních nároků je prosta zcela. V souladu s minimálními investicemi tato forma podílení se na správě věcí veřejných skýtá člověku možnost efektivně vyjádřit nespokojenost s působením zvoleného zástupce (pokud k jeho zvolení vůbec dojde) až po uplynutí volebního období, a to tím způsobem, že jej člověk již nebude volit (což nezaručuje, že zástupce nebude zvolen i v následujícím volebním období). Pro úplnost doplníme, že součástí volebního práva je i právo hlasovat v referendu, k jehož vyhlašování se však politická reprezentace v naší vlasti téměř neuchyluje.

DVĚ ZÁKLADNÍ ZÁSADY

Vrátíme-li se k sebeomezování státní moci zajišťované její důslednou dělbou, tento princip je v Listině vyjádřen v čl. 2, odst. 2[3] zásadou tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Hned v následujícím ustanovení čl. 2, odst. 3[4] je uvedena zásada legální licence, která dopadá v kladném smyslu na každého občana. Praktický význam této zásady je, že občan naší vlasti může skutečně činit cokoli, co není v rozporu se zákonem, zejména co se nepříčí dobrým mravům a nezasahuje do práv jiné osoby – např. chce-li někdo být bezdomovcem, může jím být (byť zřejmě je jen málo bezdomovců, kteří se k tomuto způsobu života dostali z vlastního rozhodnutí).

ZMĚNA REŽIMU A SPOLEČNOSTI?

Rozdíl mezi vládou totalitního systému, který bděl nad společenským pořádkem, zajišťoval plnou zaměstnanost a trestal projevy nesouhlasu[5] a současným zřízením, v němž člověk rozhoduje o svém životě sám a je omezen pouze zákonem, je zjevný. Různí lidé se přerodu ze stádoidního uspořádání (které svou podstatou vede k zakrňování osobní odpovědnosti) přizpůsobili novému demokratickému zřízení (nesoucímu nebývale velkou mírou svobody, která s sebou nese obrovskou míru odpovědnosti za vlastní život) s různou mírou úspěchu. A proč zmiňujeme minulost, která se udála před čtvrt stoletím? Protože dnes jsou tehdejší mladí mezi námi jako padesátníci, a jsou rodiči dnešních mladých lidí, které vychovali tak, jak jim jejich pochopení pro společenský přerod umožnilo. Považujeme za podstatné, aby lidé, ať už mladí nebo staří chápali základní princip, který s sebou nese doba – že totiž je jen jejich rozhodnutím, co se svým životem udělají, udělají-li to v mezích zákona. A právě proto je dle našich zkušeností nezbytné tyto meze alespoň rámcově znát a být si jich vědom. Pochopení systému práva a zběžná znalost zákonů navíc přináší člověku schopnost rychle se zorientovat v konkrétním projevu určitého právního jednání, které vůči němu směřuje jiný subjekt (člověk, právnická osoba nebo orgán veřejné moci).

KOMU NÁLEŽEJÍ TA PRÁVA?

Závěrem ještě jedna zásada vycházející z římského práva, která v latině zní: „Vigilantibus iura scripta sunt“, a česky znamená „Bdělým náležejí práva“. Z této zásady například vychází praxe soudů, kdy běžně vyhovují[6] žalobám, které by při správném vznesení námitek ze strany žalovaného nemohly obstát. Klíč je prostý – žalovaný se nehájí (vyděšený spotřebitel mnohokrát ani nepřijde k soudu), tak je vinen[7]. Z tohoto vyplývá mnoho otázek a především tato: Jak se může člověk účinně bránit proti nezákonnému jednání druhého, pokud není sám schopen posoudit, že toto nezákonné jednání je nezákonným jednáním a pokud nezná způsoby obrany proti tomuto nezákonnému jednání? Odpověď je prostá – nemůže. Smutné na tom je, že právní řád obsahuje mnoho norem, které zvláště spotřebitele chrání před nezákonným jednáním jiných subjektů a kterých tak spotřebitelé díky ignoraci právních předpisů nevyužívají. V tomto světle se nám jeví smysluplnější přečíst si základní soukromoprávní kodex - zákon číslo 89/2012 Sb., Občanský zákoník, než konzumovat díl číslo 859. seriálu Ordinace v růžové zahradě.

V následujícím článku se budeme zabývat jednotlivými součástmi normativního systému a stavbou právních norem.

[1] Rozbor pojmu stát je o dost složitější, avšak pro námi zamýšlený účel je toto vymezení dostačující.  Ani v budoucnosti samostatný článek o pojmu stát publikovat nemíníme, neb z něj neplynou žádné mimořádně užitečné a použitelné informace a sklouzávat k relativně nepotřebné právní teorii není naším záměrem. 

[2]Počet nutných souhlasných hlasů je jiný u běžných zákonů a u změny zákonů ústavních.

[3] Čl. 2, odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

[4] Čl. 2, odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

[5] Toto je příkladmý výčet některých projevů režimu panujícího před rokem 1989.

[6] Vyhovět žalobě znamená uznat nárok žalující strany, který je v žalobě vyjádřen, tzv. žalobní petit.

[7] Jak se k tomuto způsobu okleštěného rozhodování má povinnost soudce rozhodovat na základě zákona a dle svého svědomí, nám není zřejmé, pro justicí je zdůvodněním zahlcení soudů žalobami.

PRÁVNÍ A FINANČNÍ BLOG

ÚČEL

Tento právní a finanční blog byl založen, aby široké veřejnosti, zejména spotřebitelům umožnil zlepšit jejich orientaci v právní problematice a nově nabyté schopnosti využít v každodenním životě. Není tedy primárně určen pro odborníky, byť i ti jsou na blogu a obzvláště v diskuzi vítaní. Jazykem a terminologií zde užívanou se proto maximálně přizpůsobujeme běžné mluvě. Pokud by přesto byly nějaké termíny či pasáže obtížně srozumitelné, nechť nám to laskaví čtenáři sdělí v diskuzi pod konkrétním příspěvkem.

ZPŮSOB

Do blogu budeme v pokud možno pravidelných týdenních intervalech vkládat příspěvky věnující se vždy jednomu právnímu nebo finančnímu tématu. V oblasti práva budou jednotlivé příspěvky tvořit ucelený systém právních základů. Věříme, že pokud čtenář tyto základy pochopí a aplikuje do svého každodenního jednání s jinými subjekty, přinese mu to nemalý užitek.

DŮVOD

Motivací k vytvoření a vedení blogu nám byl fakt, že široká veřejnost dle našeho názoru vyplývajícího z četných osobních zkušeností má o právu minimální povědomí. Předně předpoklad, že právo je zapotřebí pouze, pokud osoba vstoupí do konfliktní situace, je veskrze chybný. Do právních vztahů vstupujeme téměř každodenně. Když v samoobsluze kupujeme chléb, byť přitom nemusíme říci ani slovo, uzavíráme konkludentně (beze slov, prostřednictvím činu) kupní smlouvu, jejímž potvrzením je paragon. Pokud si paragon ponecháme, bude-li v chlebu například zapečený šváb, můžeme na jeho základě chléb reklamovat jako vadný (zapečený šváb není obvyklou a očekávatelnou součástí chlebu) a požadovat na odpovědném zástupci provozovny, v níž jsme chléb zakoupili (tedy nikoli po pekárně, která se sice dopustila chyby, že zapekla švába, leč s níž jsme kupní smlouvu neuzavírali), výměnu za chléb bezvadný či vrácení peněz. Toto je však jen jedna kapka v moři. Právo ovládá naše rodinné vztahy – práva a povinnosti manželů, práva a povinnosti mezi rodiči a potomky, vyživovací povinnost... majetkové vztahy – jaká oprávnění má vlastník věci, co se stane s majetkem zemřelého...  a samozřejmě právo smluvní, které zahrnuje vzorové příklady smluv, jejichž uzavřením činí osoba v ideálním případě svůj život naplněnější a sebe šťastnější. Nicméně při neznalosti právních základů může být obtížné zorientovat se v písemných smluvních ustanoveních, která jsou předkládána druhou smluvní stranou, fungující typicky jako podnikatel. Důsledkem takového podpisu potom zpravidla bývá následek opačný, tedy učinění svého života komplikovanějším a nešťastným.

Příčiny, proč je dosud váha práva veřejností podceňována, je dle našeho názoru nutno hledat v čtyřicet let trvajícím totalitním režimu, jehož některé pozůstatky z vědomí společnosti dosud nevymizely. Prvním tématem, jemuž se na tomto blogu budeme věnovat, je vymezení pojmu demokratický právní stát, kterýžto je současným zřízením v naší vlasti a z něhož se odvíjí celý právní systém.